Nebylo o nich příliš slyšet –ona totiž strana mimo sněmovnu není mediálně zrovna zajímavá, to ani šest členů lidoveckého senátorského klubu nezměnilo.

Přesto se KDU-ČSL pomalu propracovávala na své letité pozice – podle posledních průzkumů veřejného mínění by dnes hlasy voličů lidovcům na poslanecké mandáty opět bohatě stačily, dokonce se strana už v preferencích dostala před nenáviděného rivala TOP 09 na čtvrté místo.

Volební neúspěch strany vždy napřed na chvíli rozdělí – to když se hledá viník nebo alespoň obětní beránek, na kterého by se debakl dal hodit a zároveň se noví lidé snaží propracovat na výsluní. Poté je ale naopak semkne – to když už skončí boje o křesla a směřování . KDU-ČSL tím vším celkem úspěšně prošla, zvolila do čela mladého a neokoukaného Pavla Bělobrádka i další nové tváře, nové směřování celkem jasně předurčil předvolební přechod bývalého předsedy Miroslava Kalouska a jeho podporovatelů do nové TOP 09. Musí býti znatelně více doleva než dříve, napravo TOPka moc prostoru nenechala.

Lidovci ve volbách vždy spoléhali na svou širokou členskou základnu, která dokázala k urnám přitáhnout i rodinné příslušníky. A v pozadí i na pomoc z katolických kazatelen. Jenže jak se ukázalo, členská základna povážlivě zestárla a začala vymírat, a mladí rodinní příslušníci už značně zatuchlou politiku moc nemuseli, zvláště v její extrémní poloze představované například bývalým poslancem a nynějším velvyslancem v Bělorusku a zároveň prezidentským kandidátem Karasem.
Takže hledali modernější prostředí a jako například poslankyně Andrýsková skončili u Věcí veřejných. Už z toho je vidět, jak museli být zoufalí.