Jedná se o cyklus krátkých dokumentů, které mají ilustrovat našich 30 polistopadových let.

Je absolutním – a ještě jednou zdůrazňuji slovo absolutním a navíc je třikrát podtrhávám – výsměchem České televize, že za obraz svobody vydává největší ránu demokracii a svobodě, jakou naše země ve své polistopadové historii utržila. Vydávat za obraz svobody gaunerskou, zločineckou akci, při níž si partička redaktorů, podporovaná některými politiky, ukradne veřejnoprávní televizi, akci, jež byla de facto jakýmsi – bohužel zčásti vydařeným – pokusem o státní převrat, za událost hodnou adorace, je nejen známkou absolutního nevkusu dramaturgie veřejnoprávní televize, nýbrž i evidentním porušením zákona o vysílání i zákona o České televizi.

Spacákové krizi z přelomu let 2000 – 2001 se Česká televize jindy raději programově vyhýbá, protože její poctivé historické zhodnocení by pro ni vyznělo jako krutá obžaloba a zároveň ukázka flagrantního zneužití mediální moci zpovykanými redaktory a nezodpovědnými manažery, každopádně však platí, že pohled na tuto událost zdaleka není jednoznačný, natož aby byl hodný podobné glorifikace, jakou divákům Česká televize naservírovala zmíněným zcela jednostranným paskvilem.

Podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání provozovatel vysílání „poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů...“ a je povinen „zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti…“