Bývaly doby, kdy snaha o položení květin kupříkladu ke hrobu Jana Palacha připomínala bojovou hru na pašeráky a pohraničníky. Policajti a estébáci tvořili kordon a jen málokomu se podařilo proniknout k cíli.

Čas oponou trhnul a role se obrátily. Novodobí totalitáři si opět uzurpují právo rozhodovat, kdo květiny k památníku položit smí a kdo ne.

Nejsme jako oni. Opravdu?

Je naprosto neuvěřitelné, kolik lidí, kteří vzhledem k tomu, co ještě v listopadu 1989 dělali či čeho byli členy, má tu drzost lézt 17. listopadu na nějaké pódium a rozdávat odtamtud rozumy. Přímo tragické pak je, kolik takových nestoudníků je mezi akademickými funkcionáři.

Není se pak co divit, že naše vysoké školy ve velkém produkují namistrované budižkničemy, jejichž životní obzor končí u rozpočtu nějaké pomatené politické neziskovky, ve které spolu s dalšími podobnými darmožrouty páchají popletené „dobro“, hrozící zničit naši civilizaci.