V hlavách této mašinerie snad pozvolna klíčí sémě této změny v podobě, že teď vskutku není čas na malichernosti a předmětem zájmu by měla být prokazatelně zásadní témata s jasně definovanou European added-value. Do hlav a osobních návyků většiny řadového úřednictva se však potřeba této změny dostala jen zcela marginálně; někdy by dokonce byla v rozporu s jejich osobním interesem.

Takovými tématy jsou bezesporu nové typy obchodních a investičních dohod EU s jejími významnými partnery. V posledním období takovou dohodou byla CETA s Kanadou, vnímaná jako předzvěst ještě podstatně významnější dohody TTIP s USA. Dohoda CETA tak byla s několikadenním zpožděním, provázeným rozpaky až pocity trapnosti, podepsána poté, co bílý kůň Valonsko, jež v této hře zjevně ztělesňovalo zájmy daleko většího počtu než jeho 3,5 milionu obyvatel, a stalo se užitečným idiotem řady dalších unijních teritorií a zájmových skupin, když došlo k úplnému využití možností, které belgický politický systém nabízí. Tento dostih valonského bělouše však v důsledku naplnil svůj smysl a vedl k odstranění některých třecích ploch, jež umožnily alespoň trochu zvýšit přijatelnost této dohody, kterou nyní čeká ratifikace národními parlamenty i Parlamentem evropským, jež patrně též nevykáže úplně hladký průběh.

Dosavadní – stále ještě předstartovní – fázi procesu zvaného brexit lze přirovnat k souběžnému používání příkazů hot a čehý. Bylo jasné hned po onom 23. červnu, že se před námi otevírá řada nejednoduchých křižovatek, s potřebou správně se na nich rozhlédnout a vydat se po takové cestě, která aktéry dovede do cíle, se kterým budou spokojeny obě, či spíše všechny strany.