Je to nejzávažnější rozhodnutí ve vývoji evropské integrace minimálně za posledních 25 let, kdy byla započata maastrichtská etapa jejího vývoje. Ta byla sice možná až příliš ambiciózní, ale byla kreativní a scelující. Nynější britské rozhodnutí lze vnímat jako veskrze destruktivní, jež nepřinese nic příznivého ani Británii, ani zbytku EU a jež s pravděpodobností hraničící s jistotou znamená i to, že druhá polovina příštího roku se obejde bez plánovaného britského předsednictví i jeho hesla. Ono britské heslo však rezonuje Evropu již dnes a to v ne zcela pozitivním tónu.

Zhouba tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že je iracionální, a dost možná velmi brzy stoupencům odchodu dojde, že náklady tohoto rozhodnutí vysoce převýší domnělé přínosy. Přitom vůbec nelze popřít, že mezi řadou argumentů stoupenců „leave“ by nebylo dost, snad i většina, oprávněných. Jejich řešení by však bylo daleko přímočařejší uvnitř Unie, než prostřednictvím rozvodu s ní.

Finanční trhy, které rozhodně nelze vinit z toho, že by stranily přebujelosti eurobyrokracie, podaly jasný důkaz o tom, co si o verdiktu britského lidu myslí. V situaci, kdy Británie disponuje nejnižším podílem zpracovatelského průmyslu na HDP v EU a je tudíž bytostně závislá na dovozu zboží, si oslabením libry, řekla o výrazné sousto dovážené inflace, která paradoxně nejvíce dopadne na chudší venkovské vrstvy hlasující pro brexit.