Šlo o dost střízlivé zhodnocení celé situace - nepřítele sice přinutil k ústupu a způsobil mu těžké ztráty, ale jeho armádu nezničil a Pyrrhovy vlastní elitní jednotky a důstojnický sbor vyšly z bitvy notně zdecimovány. Vzhledem k tomu, že Římané měli větší možnosti doplnit své řady, jeho pozice se fakticky zhoršila.

Něco podobného se přihodilo o víkendu staronovému předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. Rozprášil sice šiky svých nepřátel, prosadil do všech pozic místopředsedů svoje věrné, ale vítězstvím – aspoň v delším horizontu – to nazvat nelze.

Důvod je zřejmý: Sobotka tím, jak převzal absolutní hegemonii nad svou stranou a vytěsnil z jejího čela všechny stávající i latentní oponenty, přihlásil se také k absolutní zodpovědnosti za vše, co se ve straně a se stranou bude dít.

Zároveň své protivníky dopředu vyvinil z jakéhokoli podílu na úspěších a zejména neúspěších strany. Vzhledem k tomu, jak nesmírně složité jsou a budou vztahy v současné koalici, jimž určitě neprospějí ani rétorická cvičení na adresu Andreje Babiše, jež byla dominantní náplní sjezdových proslovů, tento Sobotkův postup není rozumný.