Když šlo o církevní restituce, lpěl Karel Schwarzenberg na tom, k čemu se strany zavázaly v koaliční smlouvě. Když jde o kontrolu Bruselu nad národními rozpočty, ke koaliční smlouvě se nezná. Zapomíná se totiž na to, že v koaliční smlouvě z června 2010, pod níž stojí i Schwarzenbergův podpis, je psáno toto: „Schvalování národních rozpočtů musí zůstat výsadní pravomocí národních parlamentů členských států“. A dále (cituji): „V případě zásadních institucionálních změn Evropské unie vyžadující úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na Evropskou unii potvrzován referendem".   

Schwarzenberg ale dnes říká, že jeho strana opustí vládu, jestli se Česká republika nepřipojí k chystané Fiskální smlouvě EU a „zásadně odmítá" k takové smlouvě referendum. Fiskální smlouva má obsahovat závazek států přijmout ústavní zákony o vyrovnaném rozpočtu a povinnost zemí s deficitem předkládat Bruselu programy strukturálních reforem.  

V tomto požadavku je obsaženo několik záludností. Počítá se totiž s tím, že se součástí Fiskální smlouvy stanou parametry Paktu Euro Plus, který Česká republika nepřijala. Pakt totiž zavazuje země k zapojení se do programu předkládání státních rozpočtů Evropské unii před jejich schvalováním. Co má následovat? Cituji: „V rámci nového monitorovacího cyklu označí Evropská rada každoročně v březnu hlavní hospodářské výzvy, jimž EU čelí, a zformuluje strategické pokyny týkající se politik. Členské státy tyto pokyny zohlední a ve svých programech stability a konvergenčních programech představí střednědobé rozpočtové strategie. Současně vypracují národní programy reforem obsahující opatření, která hodlají přijmout pro posílení svých politik v oblastech, jako je zaměstnanost a sociální začleňování.   

Všechny tyto programy budou předkládány zároveň, a to v dubnu. Na jejich základě pak každý rok v červenci Evropská rada a Rada poskytnou politická doporučení, ještě předtím než členské státy dokončí sestavování rozpočtu na následující rok." Konec citace. A podle Článku 7 návrhu Fiskální smlouvy, se země eurozóny s deficitem doslovně „zavazují podporovat návrhy a doporučení Evropské komise". Značně to připomíná neblahé časy centrálního plánování v rámci RVHP. Když Moskva usoudila, že se mají na Sibiři pěstovat pomeranče a v Polabí brambory, muselo to tak být. Ostatně dobová píseň přece říkala: Poručíme větru, dešti. Dnes se živlům a svobodné tržní ekonomice poroučí z Bruselu. Jiný rozdíl nenajdeme.  

Když Evropská komise příkladně usoudí, že nejlepší cestou z deficitu je zvyšování daní a podpora obnovitelných zdrojů energie, stane se to zákonem i pro takovou zemi, která bude přesvědčena o tom, že by bylo lepší přestat dotovat biopaliva a solární panely a zrušit evropské daně z elektřiny.  

Jeden argument v diskusi o Fiskální smlouvě příliš neslýcháme. Jak to, že k jejímu přijetí jsou nuceny i země stojící mimo Eurozónu? Překračuje se zde nejen rámec logiky a slušného zacházení, ale i samostatného institucionálního ukotvení evropských pořádků. Integrovaná společná hospodářská politika by se měla vztahovat výhradně na země, které jsou na sobě závislé díky společné měně. Chtít po všech ostatních, aby přijímaly stejné závazky, a s nimi i společnou odpovědnost, je nemravné.