Média se předhánějí v líčení rozmanitých bizarností a intimit. To podstatné ale stále uniká. Nagyová stála u počátku konce jedné politické éry, ačkoli to jistě nezamýšlela. K zamyšlení je však právě ona éra, mnohem víc, než způsob, jakým ji Nagyová pomohla ukončit.

Pád Nečasovy vlády, prezidentská (neboli Rusnokova) přechodná vláda bez důvěry Parlamentu a poté volby, v nichž zvítězila nepolitická, či neideologická politika, jsou události logicky vzájemně provázané. Jejich kořeny ale hledejme ještě dříve.

Je nutné se vrátit do roku 1989 a připomenout vliv tezí Václava Havla o jakési specifické české cestě elitářské „demokracie“. Tyto teze pak našly naplnění v činech představitelů různých stran – od standardních (zastoupených Sobotkovým a Špidlovým křídlem v ČSSD) po nestandardní (typicky to byla ze Sarajevského puče vzešlá Unie svobody a další pozdější podobné subjekty).

O období let „opoziční smlouvy“ napsal Václav Klaus esej o „Zemi, ve které se už dva roky nevládne“. Z dnešního pohledu však šlo možná o jediné období tohoto čtvrtstoletí, kdy se v zemi skutečně vládlo – exekutivní odpovědnost měla jedna strana a opoziční kontrolu druhá.