Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 154. díl. Pád modrého ptáka

28.09.2020 10:49

Obvykle v tomto cyklu nezveřejňujeme (většinou nelichotivé) obrázky naší současné domácí politiky. Dnes ale učiníme výjimku. Důvod k tomu dal Petr Štěpánek a jeho kniha Pád modrého ptáka.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 154. díl. Pád modrého ptáka
Foto: Archiv P. Ž.
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Musím předeslat, že autora znám už víc než dvacet let. Leccos jsme spolu prožili – jak v někdejší Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, tak po jejím nezákonném rozehnání v roce 2003 celá ta nekonečná (a dosud neskončená) léta souzení se o právo v tomto bezprávním státě. Společné jsme měli ještě jedno: Občanskou demokratickou stranu. Petr Štěpánek byl dlouhá léta jejím členem, dokonce jedním ze zakládajících, já jako celoživotní bezpartijní libero jsem od ní vždy udržoval odstup, který mi umožňoval pracovní vztah k jejímu tehdejšímu předsedovi (a zakladateli) Václavu Klausovi. To v jeho týmu jsem během „oposmlouvy“ působil v Poslanecké sněmovně. V týmu Klause jako předsedy dolní komory Parlamentu, nikoli Klause jako předsedy ODS. Proto máme se Štěpánkem hodně podobné vzpomínky, a i když každý jsme na události hleděli z trochu pootočeného úhlu, jeho závěry a verdikt nad ODS, kdysi hegemonem konzervativní politiky, dnes druhořadou partou poslušných europeistů, jsou si s mou zkušeností a náhledem velice blízko. Už proto jsem si znovu rád připomněl tehdejší události. A musím říci, i se smutkem - nad tím, jak se dobře odstartovaný a ideově naprosto jasný politický projekt mohl stát bezvýraznou karikaturou politické strany, která nemá názor a nedrží slovo dané voličům (viz např. přijetí Lisabonské smlouvy díky, nikoli navzdory ODS, jak nám tato onehdy slibovala).

Vybral jsem několik ukázek. Předně autorův předslov, v němž vysvětluje strukturu a obsah jednotlivých tematizovaných kapitol, pak několik citací z textů dnes již žel nežijícího politologa Tomáše Haase, který velmi přesně vystihl klíčové problémy, které způsobily onen „pád modrého ptáka“, a konečně několik ukázek z knihy samé. Vesměs se jedná o články publikované na serveru Neviditelný pes a svou datací dobře ukazují postup cesty ODS k dnešnímu stavu.

Pár slov úvodem

Dvacet pět let jsem byl členem ODS. V roce 1991 jsem ji spoluzakládal, v Hradci Králové jsem byl jejím prvním manažerem. Skvělá životní zkušenost! Dál už to byl normální život, někdy stoupáte nahoru, jindy klesáte dolů. To bylo za Klause i za Topolánka, byť každý z nich byl úplně jiný. Opravdový sešup přišel až s Petrem Nečasem. A přeměnu ODS na Stranu mírného pokroku v mezích bruselských zákonů dorazil Petr Fiala. Právě tomuto období se věnuje první část této knihy nazvaná Modrá už není dobrá. Zpočátku jsem žil v iluzi, že politickou stranu, jež postupně opustila principy, na kterých byla založena, lze napravit kritikou zevnitř. Nejde. Tedy alespoň v případě ODS se to ukázalo jako marnost. V roce 2016 jsem z ODS definitivně odešel. Předtím jsem se ještě zúčastnil neúspěšného pokusu o jakousi renesanci, za kterým stáli dva bývalí předsedové ODS Václav Klaus a Mirek Topolánek. Opravdu – právě tihle dva! A spolu. Historie to ale téměř nezaznamenala. I o tom si můžete na dalších stránkách přečíst.

Ve druhé části nazvané Turnaje na Hradě i v podhradí jsem soustředil svoje komentáře a články související s koncem prezidentského období Václava Klause a nástupem Miloše Zemana. Vzpomínáte? Klaus byl úspěšným prezidentem. Téměř po celých deset let svého prezidentování se těšil podpoře takřka 70 procent občanů. Strach některých politických struktur z toho, že se po svém odchodu z Pražského hradu znovu zapojí do běžné stranické politiky, byl ale obrovský. Záminkou k brutální mediální antiklausovské kampani se staly jeho amnestie a posléze také jeho podpora Miloše Zemana v prvních přímých prezidentských volbách.

Třetí část jsem nazval Svět podle Ištvana. Spadá do stejného období a úzce souvisí s pádem Nečasovy vlády. Petr Nečas ještě v roli premiéra prohlásil, že o tom, kdo tu bude vládnout, nebudou rozhodovat policejní plukovníci. Ó, jak se mýlil! Ještě dnes ho orgány činné v trestním řízení tahají po soudech. I s jeho druhou manželkou. Kriminální případ? Nikoli. Policejní a prokurátorská zvůle, státní převrat maskovaný bojem proti korupci.

Poslední část se jmenuje Pád Říše evropské. Náš svět se v posledních letech hodně změnil. K horšímu. Deficit demokracie, zničující politická korektnost, diktatura menšin, migrační krize, islám na pochodu, teroristické útoky, monopol liberální demokracie, jež není ani liberální, ani demokracie, cenzura, manipulace, propaganda, pravidelné chvilky nenávisti, tu vůči Rusku, tu vůči Číně, ideopolicie, nálepkování a ostrakizace každého, kdo vybočuje. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Skoro to vypadá, že George Orwell nenapsal svůj slavný dystopický román 1984 jako varování, nýbrž jako návod k použití.

Namísto předmluvy aneb Myšlenky Tomáše Haase

Nebyl jsem to já, kdo opustil ODS. Byla to ODS, kdo opustil hodnoty, na kterých vznikla a které kdysi prosazovala…

Je to neuvěřitelné. ODS má větší averzi ke Klausovi než k pražské kavárně, větší averzi k demokracii než k neonacismu a větší averzi ke zdravému rozumu než k politické korektnosti. Chce „reformovat Evropskou unii“, která se nezvratně pohybuje směrem k megalomanskému evropskému superstátu bez demokracie. Chce zvyšovat napětí v nové studené válce, nechce řešit problémy, ale vyhrocovat je…

O ODS hovořím, protože s hrůzou pozoruji, co se z mé strany stává…

Vedení ODS stále staví své členy a příznivce do situace „když ne my, tak levice". Ovšem ono konečné vítězství levice, pokud k němu dojde, bude poté, co ODS a pravice ztratí další voliče, větší a trvalejší. ODS se nebrání proti svým oponentům zvenku, ale svým stoupencům uvnitř. ODS se tomu, co ji nejvíce ohrožuje, odmítá efektivně bránit. Chce stát na místě a mlčet. Kruhová obrana, uvnitř které jeden po druhém, příznivci a voliči, odpadají, je statická. Obránci se více a více stávají svými vlastními nepřáteli. Dívají se ven, stojí na místě, zády k těm, které by si měli chránit, a zakazují si o problému mluvit. Semknout se, stát a mlčet. Tak chtějí přežít. V pomyslném boji o přízeň veřejnosti, o voliče se nechtějí stát jeho aktivními účastníky. Chtějí zůstat terčem. Mlčícím a statickým terčem. Nechtějí o nemoci, která je ničí zevnitř, hovořit. Nechtějí problémy řešit. Chtějí je „ustát". A to je špatně…

Ztrácí se zdravý rozum a vítězí politická korektnost, už jen mít vlastní názor je dnes téměř disent. Uniformita veřejné politické scény, medií a názorů politiků se již téměř rovná uniformitě doby jediného správného vědeckého světového názoru pod vedením jedné strany a její jediné povinné ideologie a kontroly tisku a medií, na jejímž zavedení pod rouškou ochrany před nepřátelskými vlivy již též pracujeme. A ti, kdo projeví vlastní nekomfortní svobodný názor, jsou opět škůdci, renegáti, zrádci a agenti nepřítele…

Dnes dostávám nálepku xenofoba od těch samých lidí, kteří mi ještě před několika lety starostlivě vyprávěli o nutnosti řídit se „principem předběžné opatrnosti“. A dozvídám se, že je mou povinností hájit neomezenou imigraci z převážně muslimských zemí, protože jsem sám byl kdysi imigrantem v cizí zemi. Ano, byl. A to je ten hlavní důvod, proč varuji před invazí islámu. Nebojím se neznámého, to, čeho se bojím, znám na rozdíl od těch, kteří mě poučují o „strachu z neznámého“, velmi dobře. Nebojím se islámu, bojím se těch, kteří nepoužívají mozek, nediskutují o možných problémech, nepřemýšlejí o alternativách, nedovolí otevřenou diskuzi, potlačují jiné než své vlastní názory a dehonestují, nálepkují a ostrakizují ty, kteří si dovolí promluvit jinak, než je přípustné a korektní…

V „nejlepších tradicích“ mccarthismu u nás zuří nová studená válka, vytvářejí se nové seznamy nepřátel, odhalují se nepřátelská centra v médiích a na internetových centrech. Hledají se a nalézají škůdci, agenti, zrádci, nepřátelé a šiřitelé nesprávných myšlenek a názorů, nová „pátá kolona“. Nepřátelští agenti jsou podle našich dnešních následovníků McCarthyho všude. Jen už to nejsou agenti CIC, ale agenti Kremlu. Vzniká nový cenzurní úřad, který má bojovat proti „nepřátelským názorům a myšlenkám“ a „falešným zprávám“ šířeným agenty Kremlu. Kritika je opět cosi, co je projevem nepřátelství. A to vše za souhlasu nebo alespoň za zbabělého mlčení našich politiků, kteří jeden druhého obviňují z nedemokratického jednání…

Demokratická svobodná a otevřená diskuse je pro ně cosi nebezpečného a nepřípustného. Vždyť v ní mohou být slyšeny nesprávné názory a kritika. Vadí jim kritika. Nedochází jim, že se staví po bok dvěma režimům, které se svých kritiků zbavovaly: Hitler je posílal do koncentračních táborů, Stalin do gulagu. Naši „demokraté“ je zatím chtějí posílat jen do Moskvy. Zatím…

A tak roste počet těch, kdo věří, že „demokracie nefunguje“, „kapitalismus nefunguje“ a že svoboda je cosi, co musíme omezit a regulovat tisíci zákonů, vyhlášek, zákazů, směrnic, dotací, grantů, pokut, nařízení a programů podpory. Že solidarita je něco, co nevzniká v srdcích lidí, ale v nařízeních byrokratů…

Demokracii, která má za sebou tisíciletý vývoj, považujeme za cosi, co jsme vynalezli před necelými třiceti lety, a domníváme se, že vznikla tím, že jsme zazvonili na náměstí klíči, a že to byl experiment, který se nepovedl, a měli bychom jej zavrhnout. Jako by demokracie byla příčinou společenského marasmu a paralýzy. Demokracie ale není příčinou, je obětí naší ztráty rozumu. A logicky mi z toho vyplývá, že pokud demokracii neubráníme, budeme příštími oběťmi našeho kolektivního šílenství my sami.

Tomáš Haas

Tomáš Haas (1947-2018), politolog, publicista a konzultant, Čech i Kanaďan. V letech 2005-2008 působil jako poradce prezidenta Václava Klause, v letech 2009- 2010 byl poradcem dvou předsedů vlády, Mirka Topolánka a Jana Fischera.

Nečas ODS? aneb S Nečasem na konečnou

23. 10. 2012

Za dob Václava Klause se o ODS říkalo, že je to strana jednoho muže. Klaus samozřejmě byl a je dominantní osobnost, nicméně pamětníci si jistě vzpomenou, jak neúnavně objížděl republiku, setkával se s občany i členy vlastní strany a každou chvíli vytahoval notes, do které si dělal poznámky. Není mi známo, že by Petr Nečas měl podobný notes, a i kdyby měl, nebyl by mu asi nic platný, protože mezi lidi moc nepřijde. Jestli někdy byla ODS stranou jednoho muže, který se o ničem neradí ani s členskou základnou své vlastní strany, ani s vlastním poslaneckým klubem, tak je to právě teď. Ostatně Nečasovo svolání volebního kongresu v šibeničním termínu, kdy se žádná seriózní diskuse o personálních ani programových otázkách prostě nedá stihnout, mluví za všechno.

Mirek Topolánek, ať byl, jaký byl, vedl svoji vládu pevnou rukou a měl respekt u svých ministrů i koaličních partnerů. Za Nečase je to s respektem jinak. Jenže ono se není co divit. Nečas řekne rezolutní ne, bouchne do stolu, a pak se pod ten stůl schová, slevuje a slevuje, až dělá pravý opak. Kurs určuje Topka, ODS platí účet.

Klaus ani Topolánek se nikdy neodvážili otevřeně si najmenovat osoby, jež si přejí za místopředsedy. Nečas to v roce 2010 udělal a kongres mu jeho přání splnil. A jak to dopadlo? O Mirce Němcové po dvou letech nevěděli ani někteří delegáti následujícího kongresu, že je první místopředsedkyní, kteroužto trapárnu s jízlivostí sobě vlastní zaznamenala Česká televize v magazínu 168 hodin. Pavel Drobil a Pavel Blažek jsou v regionech stejně neviditelní jako Nečas, ProMoPrem stižený Saša Vondra se ve vládě drží jen silou Nečasovy vůle a Pospíšila Nečas z vlády vyrazil, dokonce na hodinu, aby si pak po volbách – proč mne jenom napadá slůvko chucpe? – připsal zásluhu za jeho volební úspěch v Plzni.

Když chtěl Petr Tluchoř prostřednictvím Kristýny Kočí odpreparovat z vládní koalice Bártovu ABL alias Věci veřejné, využil toho Nečas k jeho odstranění z postu předsedy poslaneckého klubu ODS. A aby to bylo ještě barvitější, v předvečer volby vedení klubu slíbil Tluchořovi podporu, aby mu pak druhý den nalil na hlavu kýbl pomyjí. O rok později však Nečas učinil prakticky totéž, co zamýšlel Tluchoř, pouze prostřednictvím Karolíny Peake.

Za Tluchořem se musel záhy poroučet další Středočech Ivan Fuksa, po dlouhé době dobrý ministr zemědělství. To vše jen proto, aby Nečas oslabil Tluchoře a skrze Petra Bendla posílil svoji pozici ve středních Čechách.

Totéž se v bleděmodrém odehrálo na jihu Čech. Na post ministra průmyslu a obchodu Nečas povolal anesteziologa (!) Martina Kubu, což pro Michala Doktora byla taková darda, že se raději z ODS poroučel. Nyní aktuálně Doktorova formace Jihočeši 2012 v krajských volbách pokořila Kubovu jihočeskou ODS. Ale Nečas má ve vládě svého „spojence“. Leč možná jen do času. Ambiciózní prodloužená ruka hlubockého knížete již pošilhává po křesle nejvyšším.

Stejného rodu je i výměna Pospíšila za Blažka na postu ministra spravedlnosti. Všechny tyhle rošády mají jedno společné: Nikdy nejde primárně o dobro pro Česko, pro vládu či pro ODS, vždy jde jen a jen o upevnění Nečasova mocenského postavení dovnitř ODS.

Petr Nečas byl místopředsedou ODS za Klause i za Topolánka. Mohl leccos okouknout. Byl dobrým místopředsedou. Jenže ono, bohužel, platí i to, že to, že někdo byl dobrou dvojkou či trojkou, ještě neznamená, že bude dobrou jedničkou. Každý zkrátka někde máme strop svých možností. Nyní ODS na čele s Petrem Nečasem na celé čáře projela krajské i senátní volby. Pan předseda už také odhalil jednoho z viníků: jsou jím rebelové a jimi způsobená nejednota. Prý se musíme semknout.

Okolo Nečase? Na cestu na konečnou? Jsem zakládající člen ODS. Proč mám neodbytný pocit, že si ze mě někdo dělá srandu?

Anketa

Vykonává prezident Zeman svůj úřad dobře, pokud jde o rok 2020?

82%
18%
hlasovalo: 11598 lidí

ODS dvě zastávky před konečnou

26. 2. 2013

Člověku, který s ODS spojil své politické osudy, se to nepíše lehce, ale ještě horší by bylo zavírat před realitou oči. ODS jde od porážky k porážce a žádné světýlko, natož světlo na konci tunelu nevidět. Pokud si někdo myslel, že klesání, jež strana nastoupila ke konci Topolánkovy éry, vybere ostrou zatáčkou s novým řidičem Petrem Nečasem, posazeným za volant navíc nepříliš standardním způsobem, realita jej krutě vyvádí z omylu.

ODS utrpěla v roce 2010 vítěznou nevýhru, po které Nečas sestavil „nejsilnější“ vládu v dosavadní novodobé české historii. Sto osmnáct vládních poslanců neměl k dispozici ještě žádný premiér. Způsob, jakým Nečas tento potenciál prohospodařil, vejde do dějin. Jistě, s Kalouskem či s Bártou to není jednoduché, nicméně v které koalici to jednoduchéje?

Nečasovi se pár věcí podařilo. Prosadil důchodovou reformu či církevní restituce. Jenže i tyhle pozitivní kroky mají svá ale. Protlačit takovéhle zásadní normy, jež mají celospolečenský, ba přímo historický rozměr, většinou jednoho hlasu je vždycky špatně a obvykle se to nakonec vymstí. Nota bene, když výslednou podobu příslušných zákonů kritizuje nejen opozice, nýbrž i mnozí přívrženci vládního tábora.

Jistě, hledat celospolečenský konsensus s politickými hochštaplery typu Sobotky či Zaorálka, kteří ve své tragické omezenosti vůbec netuší, že díl historické zodpovědnosti za správu země nese i opozice, a tudíž je povinna ujít k tolik potřebnému kompromisu i svůj díl cesty, je takřka nemožné, ale na výsledku to nic nemění. A když tedy neexistuje elementární shoda s opozicí, neboť jejím jediným programem je „čím hůř, tím líp“, je třeba mít na své straně veřejnost či alespoň její podstatnou část. I tohle ovšem Petr Nečas zanedbal.

Výsledkem je tragédie, ve které Nečas tlačí zásadní normy za cenu destrukce vlastní politické strany. Říkává se: Operace se zdařila, pacient zemřel. Ale to pro tento případ není přesné. Nabízí se spíš tato varianta: Operace se zdařila, leč hrozí recidiva, neboť během zákroku zemřeloperatér.

Žádná politická strana nemůže být úspěšná, nemá-li v čele důvěryhodného a naději vzbuzujícího lídra. Je mi to líto, ale Petr Nečas jím není. Dostal svoji příležitost, leč promarnil ji. Býval dobrým místopředsedou, možná i ministrem, jenže to je asi jeho strop. A tak mu nezbývá než se v čele ODS držet zuby nehty za cenu různých vnitrostranických intrik, kongresových manipulací a lidských podrazů. Představa, že Nečas povede ODS i do příštích sněmovních voleb je děsuplná. Jenže kdo na jeho místo?

Miláček médií Jiří Pospíšil? Svatouškovská etuda, kterou za asistence Medy Mládkové předvedl v Show Jana Krause, z níž celá ODS i všichni ostatní straničtí kolegové odešli znectěni, zatímco Jiří se jen mlčky uculoval, budiž pro všechny pravověrné ódésáky dostatečným varováním. Pospíšilovi nelze upřít nadstandardní mediální šikovnost, zároveň ovšem nelze nevidět jeho solitérství a sobectví. Veřejnost žije ve svých iluzích, nicméně právě s těmito vlastnostmi Pospíšil záhy narazil jak u Topolánka, tak u Nečase. Pospíšil je maskot, nikoli týmový hráč. Pochybnosti vzbuzuje rovněž jeho ideové zakotvení. Jeho zvolení do čela by byl konec ODS, to by se rovnou mohla přejmenovat na ODA. Koneckonců právě z téhle potápějící se lodi Pospíšil před lety do ODS přeskočil.

Miroslava Němcová? Kdysi nadějná politička, Klaus v sukních, jak jí nelichotivě přezdívali novináři, žena, jež při Klausově bouchnutí dveřmi čestného předsednictví uronila nefalšované slzy, se ve vysoké ústavní funkci přeměnila v benigního nadbíhače mediálnímu mainstreamu. Její poslední výroky o trafikantech jsou šílené. Česká republika má stále ještě přímo v ústavě napsáno, že její politický systém je založen na soutěži politických stran. Neexistuje proto jediný důvod, proč by tedy kupříkladu Ivan Fuksa, dlouholetý náměstek ministra financí za ODS, který zde měl mimo jiné na starosti právě Aeroholding, posléze úspěšný ministr zemědělství za ODS, možná vůbec nejlepší, jakého kdy Česká republika měla, nemohl nebo nesměl po rezignaci na poslanecký mandát nastoupit coby reprezentant státu do vysoké manažerské pozice v Českém aeroholdingu. Jestliže Němcová tímto hloupým způsobem dehonestuje svého stranického kolegu coby trafikanta, jenom tím nadbíhá tomu nejpokleslejšímu politicko-mediálnímu pokrytectví. Jak vidno, mor havlovské nepolitické politiky již nakazil i centrální orgány ODS.

Pospíšil i Němcová jsou navíc již několik let součástí nejvyššího vedení ODS. Právě oni jsou tedy spoluviníky současného stavu.

Martin Kuba? Chytil coby ministr a posléze stranický místopředseda příležitost za pačesy. Nelze mu upřít tah na branku, snahu i akčnost. Jenže ten samý Kuba předtím přivedl „zugrund“ jihočeskou i českobudějovickou ODS. To asi není zrovna ta nejlepší anamnéza pro spasitele na republikové úrovni.

Přímo komické jsou ovšem záchranné akce typu Pravé frakce ODS, kterou založil bývalý poslanec Jiří Janeček. Představa, že spásou občanských demokratů bude právě tenhle bývalý komunista, je vskutku žertovná. Nechť mi pražští kolegové prominou, ale ono by vůbec bylo lepší, kdyby se pokud možno pravě teď moc necpali do popředí. Přemýšlím, zda větším neštěstím je pro ODS Bohuslav „Prague Pride“ Svoboda či Boris „Antinikotin“ Šťastný. Vyjde to asi tak na stejno.

Takže kdo? Nikdy v minulosti nebyl v ODS tak propastný rozdíl ve vnímání politiky a hodnocení aktuální situace mezi stranickými špičkami a členskou základnou. Možná to tedy chce jen trochu personální fantazie a odvahy. Jestli totiž někde ještě vůbec existuje pro ODS naděje, tak je to na jejím středním článku, to znamená v okresech a městech. Někdo tomu ovšem musí zavelet.

Mnoho času již nezbývá. ODS se nachází dvě zastávky před konečnou. První zastávkou budou sněmovní volby, druhou komunální. Nedojde-li k nějaké zásadní změně, po první zastávce zbude ODS marginální poslanecký klub a na druhé si vystoupí či budou z přepravy vyloučeni její komunální politici. Právě oni tvoří jádro politické strany. Bez nich pak už ODS nastoupí na nenávratnou trajektorii zapomnění, následujíc ODA a Unii svobody.

Alternativní přemítání nad ODS

22. 10. 2013

Občas čtu, že prý ODS jenom kritizuju a nenabízím jiná řešení. Není to pravda. Spíš je to tak, že ony alternativní názory – nejen moje – nikdo z aktuálně mocných ve vedení ODS nechce poslouchat, natož aby se jimi řídil. To vše obvykle pod záminkou, že nyní musíme být jednotní, protože je před volbami. Problém je v tom, že před nějakými volbami jsme skoro pořád. Takhle „jednotně“ však ODS od voleb v roce 2006 poztrácela už více než milion svých voličů. A o víkendu poztrácí další.

Nečasova čistka

Vzpomínám, jak jsem krátce před volbami v roce 2010 seděl na obědě s Petrem Nečasem. Zaříkával jsem ho, že úplně nejhorší ze všeho, co by jako čerstvý lídr ODS mohl udělat, je nějaká čistka topolánkovců. Ono to totiž obvykle nikdy nic dobrého nepřinese, když jedna parta likviduje druhou, namísto aby spolu komunikovaly. Asi mě moc neposlouchal, protože přesně to začal po nějakém čase – už jako předseda vlády – praktikovat.

Vzpomínáte? Petr Tluchoř chtěl z vládní koalice odpreparovat Víta Bártu a nejproblematičtější část Věcí veřejných. Nečasovi to obratem posloužilo jako záminka k odstranění Tluchoře z čela poslaneckého klubu ODS. Večer Tluchořovi slíbil svoji podporu, aby mu pak ráno těsně před volbou předsedy klubu nalil na hlavu kýbl pomyjí. O pár měsíců později pak s Karolínou Peake – ovšem už za daleko nepříznivějších okolností – uskutečnil přesně to samé, co chtěl Tluchoř podniknout s Kristýnou Kočí.

Další alternativy

Jaké další alternativy se v toku politického času nabízely? Kupříkladu výměna předsedy ODS na volebním kongresu loni na podzim po krajském volebním výprasku. Šlo to provést ve dvou variantách. V té první by si ODS zvolila nového předsedu, potažmo volebního lídra, ale Nečas by dosloužil jako předseda vlády. V té druhé by došlo i na výměnu premiéra. Znamenalo by to pád vlády a formování nové, ale ta mohla vzniknout na stejném koaličním půdorysu, avšak s jiným předsedou z řad ODS. Prezidentem byl v té době ještě Václav Klaus a zcela nepochybně by respektoval rozložení sil a politickou dohodu ze sněmovny. Ostatně stejně jako kdykoli předtím, tzn. i za předchozích vlád ČSSD. Jistě, žádné „co by, kdyby“ neexistuje, nicméně při této alternativě by Nečas neodcházel s ostudou a Jana Nagyová a spol. by neskončili ve vazbě. Petra Nečase ovšem u moci udrželi ti samí lidé, co občanské demokraty vedou do voleb i teď. Nového předsedu – a tedy ani řádného lídra posvěceného volbou kongresem – nemá ODS dodnes.

Varianta nepochybně existovala i při prezidentské volbě: neschovávat se za víceméně alibistické vnitrostranické primárky, nýbrž nalézt, prosadit a skutečně podpořit společného, nejspíše nestranického kandidáta celé pravice. Ano, bylo by to těžké, ale nikoli nemožné.

Alternativní postup existoval i poté, co Petr Nečas utekl od vlády jako kluk. Vedení ODS se ovšem upnulo k variantě „101“, respektive „Mirka premiérkou“. Žádná skutečně reálná stojednička ovšem v té době už neexistovala. Sněmovnou pobíhali „volní“ poslanci LIDEM, řádově deset nejistých poslanců bylo i uvnitř klubu ODS. Věděl to kdekdo, věděl to prezident, věděl jsem to i já, který se ve sněmovně téměř nevyskytuju. Jak to, že to nevědělo vedení ODS? Však také Kalousek se minutu poté, co Rusnokova vláda nezískala důvěru, vytasil se 41 předem připravenými podpisy poslanců TOP 09 k vyhlášení předčasných voleb.

ODS také vůbec nemusela naskakovat na schwarzenbersko-kalouskovský „boj“ se Zemanem. Přímo se nabízela alternativa, aby realisticky nikoli podpořila, nýbrž tolerovala existenci Rusnokovy vlády až do řádných voleb. Nikdo jiný nepotřeboval těch několik měsíců navíc na regeneraci sil než ona. Jenže to by asi byl taky čas na serióznější vnitrostranickou diskusi, na řádný kongres, na volbu řádného předsedy, a tudíž i na nepříjemné skládání účtů.

Staré tváře vítězí

Tahle varianta by také ODS umožnila nabídnout voličům trochu jiné tváře. Nestalo se. A tak z modrých billboardů na voliče nadále shlížejí Nečasovi pohrobci. A prosím, aby mi bylo správně rozuměno: nevolám po žádných čistkách, ale po racionálním vyhodnocení volebního potenciálu dotyčných. Sestavování kandidátek ovšem místy připomínalo dokonalou frašku. Kupříkladu ve Středních Čechách byl po dvanáctikolovém volebním maratonu do čela kandidátky opět protlačen Petr Bendl. Na alternativního lídra Jana Skopečka, novou tvář, zbyla šestá příčka. Nebylo by lepší, kdyby to bylo třeba naopak?

V mém domovském královéhradeckém regionu si to postnečasovské klaky hybatelů současné ODS rozpočítaly tak, že na lídra pasovaly Pavla Staňka. Toho Staňka, o kterém se ponejvíce píše nikoli v souvislosti s jeho předchozími skvělými poslaneckými výkony, nýbrž že si spolu s dalšími vyvolenými namísto k pumpě jezdil pro naftu na hradecké letiště a jaksi pozapomněl platit. A na druhou příčku sněm posadil nedávno odvolaného starostu z Jičína. Alternativní lídr kandidátky, úspěšný čtyřnásobný starosta Trutnova Ivan Adamec, byl neomylně odsunut až na deváté místo. Asi moc vyčuhuje, a ještě má nadstandardně prořízlá ústa, což potrefeným husám obvykle bývá dost nepříjemné.

Alternativa se nabízí i k současné volební kampani ODS. Jelikož ovšem zároveň platí, že jedno podmiňuje druhé a občanské demokraty většinou dál reprezentují tváře nečasovské éry porušování předvolebních slibů, jen dost těžko může ODS v kampani sázet na své tradiční postuláty: nízké daně, malý stát, svobodu jednotlivce či rovnost příležitostí. Kdo by to starým tvářím věřil, že? A tak namísto toho modří nabízejí prostoduché veršování na téma Volím pravici, zastydlý antikomunismus a strašení novými stranami, jimž ovšem sami otevřeli vrata dokořán.

Paradoxy politické lásky

Nedávno jsem byl na obědě s jedním europoslancem a s jedním skvělým, opravdu chytrým politologem. Jedním z paradoxních závěrů našeho povídání bylo konstatování, že největším nebezpečím pro politickou stranu někdy mohou být její nejvěrnější a nejloajálnější příznivci. Právě tihle lidé by se ve své takřka absolutní nekritičnosti měli ponejvíce zamyslet, kdo jejich milované straně opravdu škodí. Zda ti, kteří si dovolují otevřeně kritizovat její nešvary, nebo ti, co ji fakticky vedou od desíti k pěti?

Dva bývalí předsedové Václava Klaus a Mirek Topolánek, kteří si v minulosti ne příliš rozuměli, dnes mají na ODS prakticky shodný názor. Klaus z toho ovšem vyvozuje ODS nevolit, zatímco Topolánek radí zavřít oči, myslet na Anglii a ještě jednou to tam modrým hodit. Klaus nechce petrifikovat ty, kteří dle jeho názoru vedou občanskou pravici do záhuby. Topolánek ještě nechce Klausovo dítě pohřbít, neboť věří v jeho dobrý kořínek. Vůbec nejparadoxnější ovšem je, že pravdu vlastně mají oba. Takže i tady existuje alternativa. Ta Topolánkova zároveň přímo volá po brutálním kroužkování.

ODS – jednooký mezi slepými

17. 10. 2018

Asi bych měl mít radost, že politická strana, kterou jsem v roce 1991 spoluzakládal, po devíti letech zase vyhrála nějaké volby, byť jen ty senátní na třetině území. Je tu ovšem pár skutečností, jež velí k jisté zdrženlivosti.

Tou nejméně důležitou je fakt, že jejím členem už dva roky nejsem. Mnohem důležitější je, proč ODS v toku času opustilo tolik dlouholetých a často významných členů. Nemám totiž pocit, že jak já, tak ti další, co odešli, jsme změnili své názory. Změnila se spíš sama ODS.

V roce 1991 jsme ji totiž zakládali na určitých principech, které pak po „sarajevském atentátu“ byly v roce 1998 vycizelovány do čtyř „poděbradských artikulů“. Vzpomínáte? Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných.

Tohle všechno ODS více či méně opustila a svůj původní étos naředila nově přišedšími členy, pro které namnoze není největším politickým nepřítelem nikdo jiný než její zakladatel a první předseda Václav Klaus. A dorazila to nemastná neslaná reakce ODS na migrační krizi a islamizaci Evropy a její oportunní, neboť ve stylu „mírného pokroku v mezích unijních zákonů“, vztah k Evropské unii. Otcové zakladatelé odešli sami nebo byli odejiti a stranu nyní „zachraňují“ ti samí, co ji spolu s Nečasem přivedli na okraj politického záhrobí.

Zároveň ODS spolu s ostatními silami politického a mediálního mainstreamu naskočila na populistickou vlnu nálepkování všeho, co se nenachází uvnitř úzkého středového názorového koridoru, za extrém. Ladislav Jakl to vtipně a zároveň zcela výstižně nazývá „extrémním centrismem“.

Zdálo se, že svítá na lepší časy, když do ODS vstoupil Václav Klaus mladší a názorově ji trochu rozčeřil, což voliči ve sněmovních volbách ocenili největším počtem preferenčních hlasů. A reakce ODS? Klaus junior je za černou ovci a pražská ODS jej při první příležitosti, kdy chtěl být jejím místopředsedou, zařízla.

Co je největší bolestí české pravice, respektive stran, které se za pravici vydávají? Lidé obdobných názorů, kteří logicky patří k sobě, jsou rozeseti v různých uskupeních, často zoufale marginálních, zatímco v té „velké“ straně spolu působí lidé, jejichž názory se v mnohém popírají. To by za jistých okolností nemuselo být úplně ke škodě, jenže to by ty různé proudy musely mít také rovnoprávné postavení. A realita? Přestože uvnitř ODS je stále ještě poměrně velká skupina členů, kteří s mladým Klausem názorově souzní, ten je oficiálně marginalizován, respektive neoficiálně vykazován k Okamurovi do SPD.

Jiný příklad. Nabídku kandidovat v hlavním městě za ODS nedostane kupříkladu politicky zkušený, názorově pevně ukotvený, dlouholetý souputník zakladatele strany, nýbrž herec, jenž o politiku dosud ani nezavadil. Výsledek? Out jsou oba, zatímco levicový aktivista, jenž se rád na veřejnosti pomalovaný obnažuje, na koni, rozuměj v Senátu.

Přes všechny výhrady to je dobře, že se ODS zvedá z popela, zvláště pak, pokud v jejím dresu vítězí osobnosti, jako jsou Jaroslav Kubera, Jaroslav Zeman či Martin Červíček, které svým názorovým ustrojením mají blízko k jejímu původnímu směřování. To, co mě vede k jisté zdrženlivosti, je ovšem obava, možná přímo jistota, že současná vůdčí garnitura ODS si senátní úspěch vyloží jako výsledek své skvělé práce a správného směřování.

Nic není vzdálenějšího pravdě. ODS je jen jednookým mezi slepými. Jistě, někomu se ve své současné oportunní, lehce pravdoláskovní podobě líbí – a nejvíc těm, kteří jí v minulosti nemohli přijít na jméno –, ale nemalá část pravicových voličů jí to tam hází spíše z čirého zoufalství. Respektive proto, že opravdová alternativa, jež by reflektovala jejich kritické názory a jejíž volba by zároveň nebyla promarněným hlasem, neexistuje. Prostě volba nikoli dobra, nýbrž pouze menšího zla.

Kdysi to tak nebývalo.

ODS na cestě od modré k červené

11. 10. 2019

Tohle nevymyslíš!

ODS nazvala svůj nový program Země, která vítězí. To je vskutku mimořádně legrační. Skoro to vypadá, jako by občanští demokraté velebili éru Andreje Babiše. Oni to tak samozřejmě nemyslí, ale tahle marketingová zmatenost je fakt kouzelná.

Stejně tak zoufalý je ideový posun, který občanští demokraté, kteří už dnes nejsou ani občanští ani demokraté, pod vedením Petra Fialy v posledních letech nastoupili. Kdysi pravicová strana, jež vyznávala trh bez přívlastků, kdysi euroskeptická strana, jež tvrdě kritizovala deficit demokracie v Evropské unii, a kdysi ideově pevná strana, jež se vysmívala všem těm genderismům, enviromentalismům, homosexualismům, feminismům i jiným šíleným ismům, tak nějak zpravdoláskovnatěla, zezelenala a zeurohujerovatěla.

Petr Hájek kdysi napsal knížku nazvanou Smrt ve středu. Smrt nikoli uprostřed týdne, nýbrž smrt ve středu politického spektra. Přesně tam dnes současná ODS, jež postupně opustila principy, na kterých byla založena, míří. Prostě zprava doleva. Nic překvapivého. To je osud všech, kteří zapomenou na svoji někdejší svobodymyslnost.

Aktuálně k tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla Novotného, svého povedeného spolustraníka a toho času zdejšího starostu, novou hvězdu nové ODS, který chce své politické protivníky hezky po bolševicku věšet, a je vymalováno. Na fialovo.

Vlastně je to docela logické. Od modré k červené vede cesta přes fialovou.

(Petr Štěpánek - Pád modrého ptáka. Olomouc: Naštvané matky, 2020. ISBN 978-80-906573-7-3)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ivo Fencl: Autentický Roman Prymula

20:44 Ivo Fencl: Autentický Roman Prymula

Roztrháte mě na kousky, přisoudím-li teď Romanu Prymulovi autenticitu, a to autenticitu takřka perma…