Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994.

Hlavními pilíři jeho celoživotního světonázoru byla jednak úzká spjatost s duchovní podstatou, náboženstvím, jednak neoddělitelnost od ruské země, jeho lidu, historie, kultury. Proto ani po návratu do vlastí nepřestal být kritický k tomu, co viděl kolem sebe. Velmi přesným okem například zhodnotil tragickou epochu Borise Jelcina ve studii Rusko v troskách (1998). Pocty, které Solženicynovi právem náležely, mu byly vzdány až Jelcinovým nástupcem Vladimirem Putinem. Přesto byl stále vnímán jako infant terrible, jakési špatné svědomí světa, s nímž si to rozdával hlava nehlava, režim nerežim.

V tomto smyslu je poučný text jeho řeči při převzetí ceny Templetonovy nadace v roce 1983. Vyjadřuje tu pochopitelný odpor k tomu, co se v té doby dělo v jeho vlasti, ale stejnou porcí výčitek zahrnuje i Západ s jeho zavržením duchovních hodnot a orientací na pseudohodnoty materiální. Solženicyn podle všeho musel být ve své emigraci velmi nešťastným člověkem. Domů ke svým kořenům nesměl a na Západě působil jako exotické zvíře, Podobně to ve 20. letech minulého století v emigraci vyjádřila Marina Cvetajeva: „Doma (v Rusku) jsem básníkem bez knih, tady (v Paříží) jsem básníkem bez čtenářů“

-------------