Obecně se věří, a není důvod nevěřit, že právě Montaigne dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji. V roce 1572 zahájil práci na první knize Esejů. Na tomto svém díle pak pracoval víceméně až do smrti. Touto knihou se staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly především univerzity, kde vládl jazyk učené latiny. Vznáší námitky proti této „oficiální“ univerzitní filosofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň prázdných slovních střetů. Opravdová filosofie podle něj vyžaduje svobodný a nezaujatý pohled na svět. Jeho postoj vyjadřuje už volba jazyka knihy. Eseje jsou psány francouzsky „jazykem pařížského tržiště“, nikoli latinou. Montaigne zde nevytváří nějaký ucelený přehled svých myšlenek a filosofie, není zde žádný logický plán nebo posloupnost. Jsou to volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém. Objektem všech Montaignových úvah a myšlenek je především on sám, protože „každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu.“ Autor hledá smysl života v sobě samém, v přirozenosti člověka.

Mnohé z Montaignových esejů si podrželo aktuálnost přes všechny epochy až dodneška. Patří k nim nepochybně i námi vybraný esej O lhářích. Je na něm také patrná jedna z autorových metod: mísí vážná konstatování s jistou podprahově skrytou ironií a sebeironií, a tím dosahuje ještě vyššího čtenářského účinku. Takových autorů světové dějiny literatury mnoho neznaly.

O lhářích

Není člověka, komu by tak málo příslušelo jako mně osobovat si mluvit o paměti. Nenalézám v sobě totiž téměř ani jejího stínu a nemyslím, že by se na světě vyskytovala druhá stejně nestvůrně selhávající. I všechny ostatní schopnosti mám žalostné a běžné. Ale co se paměti týče, myslím, že jsem jedinečný a velmi zvláštní, a hodný, abych tím dosáhl jména a proslulosti.

Kromě přirozené nevýhody, která mě tím postihuje – vždyť vzhledem k její nezbytnosti ji Platon právem nazývá velikou a mocnou bohyní –,  chce-li se v mé krajině o někom říci, že nemá všech pět pohromadě, říkají, že se zapomíná: a když si tak stěžuji na nedostatek své paměti, kárají mě a nevěří mi, jako bych se obviňoval, že nejsem při rozumu. Nedělají rozdílu mezi pamětí a soudností. Toť strkat mě z bláta do louže. Ale křivdí mi, neboť zkušenost ukazuje spíše opak, že totiž paměť výborná jde ráda do páru s úsudkem chatrným. A křivdí mi nadto ještě v tom, že – ačkoliv nic neumím tak dobře jako být přítelem – týmiž slovy, jimiž si stěžují na tuto mou chorobu, chtějí mě vinit i z nevděčnosti. Vyčítají mi mou paměť, a myslí na mou lásku, a z nedostatku přírody dělají nedostatek svědomí. Zapomněl, říkají o mně, na naši prosbu a na svůj slib. Nevzpomíná si na své přátele. Vůbec si nevzpomněl, aby řekl nebo udělal nebo zamlčel to či ono, mně k vůli. Jistě mohu snadno zapomenout, ale abych hodil za hlavu úkol, jejž mi svěřil přítel, to nedělám. Lidem by měla stačit moje ubohost, a neměli by z ní dělat ještě zlomyslnost, zvlášť ne zlomyslnost tak se příčící mé povaze.