Ačkoliv začal autorsky publikovat až po 40. roce věku, stal se po Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků, a Karlu Čapkovi, jehož některá díla byla přeložena do desítek jazyků, třetím nejpřekládanějším českým autorem 20. století.

Z jeho velmi bohatého prozaického díla čítajícího desítky knih, vyčnívá několik titulů, které přesahují rámec narativní prózy a kráčejí směrem k úvaze a eseji, například Česká republiko, dobrý den nebo I balóny mohou vzlétnout (obě vyšly roku 1993). Osobité byly i Dopisy Dubence, proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými komentáři (1995). Předchůdcem těchto knih byly ale Domácí úkoly, z nichž čerpáme i následující ukázku.

"Domácí úkoly" Bohumila Hrabala se měly prvního vydání dočkat roku 1970. V tomto období se již začínají prosazovat příkazy nastupujících normalizačních úřadů a třicetitisícový náklad této knihy mizí ve stoupě. Do souboru jsou vedle několika rozhovorů, které poskytl dobovým novinám a časopisům, soustředěny hlavně jeho glosy či krátké statě. Vyjadřuje se v nich třeba k vývoji světové i tuzemské literatury, k posunu jednání prozaických hrdinů i k samotnému povolání spisovatele. Popisuje i dojmy z ciziny a obdivuje se "duchu správných kovbojek", ukazujících směr k dobru a spravedlnosti. Ve stručných portrétech představuje výtvarníky, malíře i tvůrce umělecké fotografie, jejichž díla ho zaujala. Hrabal ovšem tvrdí, že pocity okouzlení může prožít i při sledování výkonů a "tvorby" kulisáků, výpravčích či fotbalistů a představitele i náplň těchto profesí tu rovněž přibližuje.

Programové „plebánství“ je však jen vnější slupkou. Pod povrchem je velice hluboké a velmi osobní zamyšlení, jež tvoří páteř eseje jako žánru, jakkoli jsou na něj pak navěšeny rozmanité literární ornamenty. Hrabal v tomto textu ukazuje, že je esejistou povolaným nad mnohé jiné. A last but not least, je to jeden z nemnoha textů, kdy dává sám do sebe nahlédnout přes mnohem méně vrstev stylizace, pózy a autonarativů, než v řadě jiných. Z tohoto nedlouhého eseje lze víc zvědět nejen o Hrabalovi, ale hlavně o světě, v němž žil a my ostatní dosud žijeme. Jen je ten svět dnes ještě obludnější.