Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 241. díl. Na struně mezi kolíbkou a rakví

4.5.2022 2:18 odp.

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian (1914 –1997, ano, 3. února to bylo doopravdy už čtvrtstoletí od jeho odchodu, dodnes nevysvětleného) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 241. díl. Na struně mezi kolíbkou a rakví
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik Petr Žantovský

Ačkoliv začal autorsky publikovat až po 40. roce věku, stal se po Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků, a Karlu Čapkovi, jehož některá díla byla přeložena do desítek jazyků, třetím nejpřekládanějším českým autorem 20. století.

Z jeho velmi bohatého prozaického díla čítajícího desítky knih, vyčnívá několik titulů, které přesahují rámec narativní prózy a kráčejí směrem k úvaze a eseji, například Česká republiko, dobrý den nebo I balóny mohou vzlétnout (obě vyšly roku 1993). Osobité byly i Dopisy Dubence, proud vzpomínek propojený filosofickými úvahami a politickými komentáři (1995). Předchůdcem těchto knih byly ale Domácí úkoly, z nichž čerpáme i následující ukázku.

"Domácí úkoly" Bohumila Hrabala se měly prvního vydání dočkat roku 1970. V tomto období se již začínají prosazovat příkazy nastupujících normalizačních úřadů a třicetitisícový náklad této knihy mizí ve stoupě. Do souboru jsou vedle několika rozhovorů, které poskytl dobovým novinám a časopisům, soustředěny hlavně jeho glosy či krátké statě. Vyjadřuje se v nich třeba k vývoji světové i tuzemské literatury, k posunu jednání prozaických hrdinů i k samotnému povolání spisovatele. Popisuje i dojmy z ciziny a obdivuje se "duchu správných kovbojek", ukazujících směr k dobru a spravedlnosti. Ve stručných portrétech představuje výtvarníky, malíře i tvůrce umělecké fotografie, jejichž díla ho zaujala. Hrabal ovšem tvrdí, že pocity okouzlení může prožít i při sledování výkonů a "tvorby" kulisáků, výpravčích či fotbalistů a představitele i náplň těchto profesí tu rovněž přibližuje.

Programové „plebánství“ je však jen vnější slupkou. Pod povrchem je velice hluboké a velmi osobní zamyšlení, jež tvoří páteř eseje jako žánru, jakkoli jsou na něj pak navěšeny rozmanité literární ornamenty. Hrabal v tomto textu ukazuje, že je esejistou povolaným nad mnohé jiné. A last but not least, je to jeden z nemnoha textů, kdy dává sám do sebe nahlédnout přes mnohem méně vrstev stylizace, pózy a autonarativů, než v řadě jiných. Z tohoto nedlouhého eseje lze víc zvědět nejen o Hrabalovi, ale hlavně o světě, v němž žil a my ostatní dosud žijeme. Jen je ten svět dnes ještě obludnější.

Anketa

Je sněmovní opozice (ANO a SPD) dostatečně důrazná v boji s vládou?

hlasovalo: 36201 lidí

Na struně mezi kolíbkou a rakví

Z HLEDISKA PRÓZY je těžko dokázat existenci hodnot na fyzicky i psychicky zakrmeném občanovi. Dík konvencím a institucím i vzdělání je všechno ve zdánlivém klidu a pořádku a souladu. Plodný nepokoj je zašalován prkny s nápisy: „Co tě nepálí, nehas“, „Pro jedno kvítí slunce nesvítí“ a „Nečůrejme proti větru“. Ale žádný člověk se nemůže ubránit tahu směrem k hodnotám, když jej vezme osud pořádně do pařátu. A tak skoro na každém občanovi můžeme dokázat lidskou tonáž v tom momentě, kdy začíná být vykolejen, začíná ztroskotávat, jistoty jeho počnou být rozviklávány a on, ač nechtěl, je často proti své vůli poctěn, aby se morální situací protikladů polidštil, bez vlivu nebo s vlivem facky. A se sestupem počínajícího hrdiny je posouváno i prostředí i jazyk ke své podstatě a on má možnost, zachce-li se mu, nahmatat svoje dno, na své kůži pocítit ten hmatový prožitek svého, tedy lidského pádu a zoufání. Je potom někde místo, kdesi na smetišti epochy, kde si člověk uvědomí, že na počátku jeho vstupu do světa jevů byla jistá kolíbka a před ním je pohyblivá rakev, do které jistě jednou spadne, a že mezi těmito dvěma nádobami je napnuta struna, na kterou každý si musí zahrát tu svoji romanci. Tady je to místo podivuhodných setkání, místo, o kterém každý občan věděl, na které však byl marně upozorňován, posuvné místo, které však teprve cestou svého sestupu člověk prožil a zažil, a tedy teprve stvořil. Správné poučení skoro vždycky přichází pozdě. Ale cestou zdánlivým směrem dolů okřály a nastartovaly hodnoty, teprve zážitkem pádu se tyto hodnoty staly užitečnými, jedlými, konkrétními. Dvě kategorie jsou tady: jedna křesťanská (nenarodí-li se ještě jednou…) a naše (kvalitativní proměny). Obě dvě nikdo nemůže dopředu odhadnout. Dokonce tam, kde by je bylo lze očekávat s matematickou pravděpodobností, tam se nikdy neobjeví, a kde je nikdo neceká, tam vypučí v plnotučné parádě na oslavu života tak, jak se sluší a patří. A tak to asi má být.

Mně se jeví většina světové prózy jako patrný posun směrem ke smetišti epochy. Čím více hrdina klesá na společenském žebříčku, tím jeho náboj více stoupá. Zdá se, že i sám duch dějin je elektrizován a křížen, že přitaká tomuhle posunu směrem dolů alespoň v oblasti prózy. Že tedy duch dějin dává geniálním lidem vzdělání jen proto, aby při psaní věděli to nejdůležitější: co nepsat. Kdesi jsem vyjmenoval radu filozofů, kteří k mohutnosti „inteligentia“ okamžitě připojí její zdánlivý opak. Lao-c‘: „Umění neuměti“, Sokrates: „Vím, že nic nevím“, Mikuláš Kusánský: „Docta ignorantia“ atd. až po Bretona.

Tedy že duch dějin ne na obranu, ale jako adekvátní doplněk k inteligenci, v našem století k civilizaci, dává vyrovnávku v podobě zdánlivé nevědomosti, obhroublosti, propastí, na jejichž dně leží perla.

Starý opuštěný rybář, o kterém nikdo nevěděl, se kterým ani ve vesnici nechtěli vyjet na lov ryb, vypravoval Hemingwayovi svůj příběh, jak chytil obrovskou rybu, kterou dravé ryby ožraly na kostru. A Hemingway se celý ztotožnil s tím rybářem, knížkou posunul sám sebe, skoro uzavřel svoje dílo, které by bez starého muže nebylo tím, čím je. Potom starý rybář žaloval, aby mu spisovatel dal trošku peněz z té slávy, ale soud rozhodl, že sice rybář dal kostru, ale maso uměleckého příběhu zpracoval Hemingway. A žaloba se tedy zamítá.

Myslím, že při trošce pokory před tématem, před inspirující skutečností, před událostí, by soud mel rozhodnout a trvat na spolupráci starého rybáře, vulgo starého muže. Breton by to udělal, zrovna tak jako spolupracoval s Nadjou.

Já osobně bývám natolik březí venkem, až si někdy myslívám, že jsem spíš zapisovatelem a střihačem. Vždyť pro mne právě ti lidé ze smetiště epochy jsou vším; můj strýc Pepin, obuvník a sladovník, ten mě skoro všechno naučil, a ti ostatní mi dali tolik příběhů, že správně bych je měl jmenovat plným jménem, a kdyby to šlo, sám sebe zacouvat do anonymity, jako malíři gotických obrazu svůj podpis.

Jako zjevení na mne teď zapůsobila pokora Kubínova v jeho povídkách, ten jeho respekt před jazykem vypravěče! Nebudu vyjmenovávat, komu drží palec Steinbeck v Plechárně, komu Caldwell v Tabákové cestě, ani proč se Faulkner skoro celý ztotožnil se zdánlivou armičkou Minkem.

V době, kdy se zřítila všechna nebesa a člověk a lidská společnost je odkázána jen a jen na sebe, kdy tvůrčí čin dostává záporné znamínko v podobě nukleárních zbraní, a budoucnost by tudíž mohla být katastrofou, je vzdělání a vedení kromobyčejně na obtíž, memento mori si uvědomuje inteligentia jinak a víc, než kdy jindy. Je přirozenou vyrovnávkou ten sestup k lidem, kteří toho moc nevědí, kteří se nepodílejí na civilizačních vymoženostech, kteří ale mají odvahu a jistou radost z toho, že jsou. Sem je takový posun potřebný. Jako by na smetišti epochy nastávala hojivost a zacelování, jako penicilin.

Z toho úhlu je přirozená reakce bítníků na možnosti atomového věku chválou žebráckého života, ve kterém býti na dně svých sil znamená hleděti vzhůru, žít jako Dharmoví vandráci v meditacích a putování, vydělávat si na živobytí vlastníma rukama. Myslím na jejich jazyk plný slangu, argotu, barbarismu, ten posun jazyka k jeho strukturálním základům, myslím i na jazyk Célinův, který posunul hrdiny i sebe sama na smetiště epochy, který ale uprostřed textu v cestě do hlubin noci zvedá lampu a svítí si na spící tvář zupáka, který v tropech přesluhuje o moc let navíc, jen aby mohl posílat peníze své neteři, kterou ani pořádně nezná, ale jen aby se mohla učit hrát na piano. Pan doktor lékařských věd Céline svítí na člověka a říká si, jak je to možné, že takový anděl to je, a přece nejde uhádnout ani peříčko jeho peruti. Myslím teď znovu na bystrý pohled Čechova, který ze zápisu na záchodku sestaví věty pod sebe a geniálně napíše Knihu stížností. Myslím na Babela, který vřadí do své knihy dva dopisy, které mu přesně diktoval voják, protože nemohl nebo neuměl psát. Ten voják. Myslím na Haška, který je živoucím dokladem posunu směrem dolu a tím i k jisté vznešenosti, podivuji se jeho Švejkovi, figuře, která prochází celým textem neporušená, bez frčky, bez manželky, bez dětí, bez milenky, skoro i bez přítele, ale svým hovorem, jako kouzelník, odhaluje a poráží degenerovaný svět.

Celý ten posun hrdinu světové prózy, a tedy i prostředí, je potřebou učené nevědomosti najít si místo, kde je míň přetvářky a zcizování, kde ještě žije člověk, který dovede dát víru, ale ještě ne vše je ztraceno. Je to stále postupující demokratizace všech pratémat, a paradox, že první budou posledními a poslední prvními. Je to i v jistém smyslu potřebou inteligence tlumit svůj lesk a rovnati se svému prášku. To je ta romance zahraná na struně napnuté mezi kolíbkou a rakví. Dávat přednost zážitku před pouhým věděním.

Emil Zola v eseji o experimentálním románě napsal chválu lidského dokumentu: „Nakonec se budou psát jen pouhé studie bez peripetií a rozuzlení, rozbor jednoho roku existence, historie vášně, biografie postavy, podrobnosti vzaté ze života a logicky klasifikované.“

Tato naturalistická poetika mi učarovala. I to bude jednou snad možné. I já, jak jsem řekl, si přeji být víc zapisovatelem a střihačem než spisovatelem. Možná, že se jednou prokopne buben skrz Lautréamontovu větu, že umění budou dělat všichni.

To je budoucnost jedné iluze, ve které bude člověk úlohou sebe sama.

(Bohumil Hrabal - Na struně mezi kolíbkou a rakví. In: Domácí úkoly. Praha: Mladá fronta 2014. ISBN 978-80-204-3278-0)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

FactChecking BETA

Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.

Přezkoumat
Ing. Marian Jurečka byl položen dotaz

Jak zabráníte vzniku ukrajinských ghet?

Co když tu vznikne stejný problém jako s romskými ghety, který neumí stát vyřešit?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Miroslav Macek: Dezinformátor, dezolát, antiwaxer a proruský troll

15:02 Miroslav Macek: Dezinformátor, dezolát, antiwaxer a proruský troll

Pondělní glosy Miroslava Macka.