Komunikací se udržuje duševní, ale někdy i sám fyzický život společnosti. „Nelze nekomunikovat,“ tvrdil americký psycholog rakouského původu Paul Watzlawitck. A dodával: „Každé chování má charakter sdělení, je komunikativní. V mezilidském, sociálním kontextu nelze nekomunikovat. I odmítnutí vyslat nebo přijmout sdělení komentuje vztah lidí, kteří jsou v kontaktu.“ Watzlawitck rozlišoval dvě úrovně komunikace: obsahovou a vztahovou. Obsahová úroveň sdělení je věcná informovanost. Vztahová úroveň sdělení charakterizuje vztah jedinců a význam informace v kontextu tohoto vztahu (např. žádání, nařizování, zakazování, atd.). A konečně třetím Watzlawitckovým axiomem je jednoduché konstatování: v komunikaci vždy dochází ke zkreslení.

Jenomže, jakkoli se zdá a říká, že jsme „efektivně komunikující společnost“, realističtější myslitelé se zabývají spíše těmi formami komunikace, které společnost zavádějí do slepých uliček diskomunikace a neporozumění. Samozřejmě, někdy se to děje z (třebas i) technologické podstaty věci (jednosměrná televizní komunikace přímo vybízí k tomu, aby se skrze ni účelně mystifikovalo, protože příjemce nemá, jak se bránit, a stokrát opakovaná lež stane se pravdou), obyčejně jsou důvody a příčiny prosté a viditelné na první pohled: postupnou indoktrinací zbavit veřejnost a jednotlivce samostatné vůle a nastolit to, čemu zjednodušeně říkáme „médiokracie“. Všechny tyto myšlenky čtenáři proběhnou hlavou, otevře-li knihu Niklase Luhmanna Realiza masmédií.

Niklas Luhmann, který žil mezi léty 1927 – 1998, byl německý sociolog, který se zabýval především společenskými systémy a komunikací uvnitř nich a mezi nimi. Luhmann byl velmi originální myslitel a plodný autor, napsal přes 30 knih o nejrůznějších oblastech společnosti a života.

Ve svých teoriích společnosti vychází Luhmann z přesvědčení, že společenské systémy nelze chápat jako mechanismy, nýbrž že se spíše podobají živým organismům: samy se vydělují ze svého okolí, s nímž ovšem komunikují, reprodukují se a samy si tvoří své struktury. Společnost podle něj není množina osob, nýbrž komunikační struktura, „nejširší celek všech komunikací, za jehož hranicí už nejsou komunikace, nýbrž události jiného typu. Společnost musí – podobně jako živé organismy – komunikovat, reprodukovat se a vyvíjet, jinak se rozpadne a splyne s okolím.“ Píše Luhmann.

Protože základem fungování společností je komunikace, záleží velmi i na tom, jakými způsoby se komunikuje. Mezi společnostmi s ústní (orální), písemnou a masovou komunikací je podstatný rozdíl. V moderních společnostech tudíž hrají významnou úlohu komunikační média, zejména masová, která „udržují v napětí vnímavost společnosti“ a podporují tak její schopnost pracovat s informacemi.