Já nevím, jak si kdo definuje národ. Možná že se definuje rasou; ale když se dívám na lidi běhající po ulici a mluvící českým jazykem, vidím chlapíky krátkolebé a dlouholebé, vyloženě dinárské nebo vyloženě mediteránní, chlupu černého, plavého i zrzavého, rovného i kudrnatého, typu prsního, břišního, svalového i mozkového a všech konstitucí, jaké si jenom můžete přát. Ne, s tím se nedá nic dělat; spíše najde profesor Rádl nějaké české národní poslání než profesor Matiegka nějakou českou národní lebku s národními indexy a rasovými znaky. Znám zapřisáhlé Čechy mongoloidního typu, kteří závodí v národním přesvědčení s dokonalým plavým dlouholebcem; netroufám si říci, čí rasová legitimace je češtější. Možná že prababička naší maminky byla Němkyně, kdežto jeden český básník má za to, že jeho pramáteř se za třicetileté války zapomněla s nějakým Švédem. Za těch okolností by se velmi těžko mluvilo o rasovém českém typu.

Snadnější je definovat národ společnými dějinami; avšak zdá se mi, že prakticky tento motiv mnoho nevydá. Není to požehnaná vláda Karla IV., co mne pojí dejme tomu s českým bližním, který mi zasklívá okno; radost ze setkání s krajanem v cizině nepramení, pokud mohu soudit, z historického utrpení v době protireformace; dokonce nejsou to ani husitské války, co ve mně vyvolává pocit solidarity s mým politicky hovorným papírníkem. Nemluvím proti národnímu pokladu dějin; míním toliko, že tato veliká hodnota není směnitelná v drobné; je spíše symbolická a lze jí užíti jen za slavnostních příležitostí, popřípadě v akademické diskusi.

Ani společným osudem v přítomnosti nemůžete vymezit příslušníky jednoho národa; myslím, že nezaměstnaný dělník a prezident velkobanky by se nesnadno shodli o tom, co v jejich osobním osudu je společné. Profesor Rádl, obraceje pozornost k statkům ideálním, by rád definoval národ společným duchovním cílem čili národním programem. Bojím se, že v tom případě nejsem z téhož národa jako profesor Rádl; nebo naopak neodvážil bych se říci, že kterýkoliv abstinent, jsa nesporně jiného světového názoru než většina národa, do tohoto národa nepatří. Dokonce pak už nelze mluvit o společné české povaze; od té doby, co (bohudík) vyšel z užívání něžný názor o holubičí povaze, nemůžeme se jaksi shodnout o tom, jací vlastně jsme. Posléze nebudeme definovat národ ani územní jednotou, už z ohledu k americkým Čechům.

Nezbývá nám tedy než říci s moudrostí sčítacích archů, že český národ je souhrn lidí, pro něž čeština je řečí mateřskou; ačkoliv ani tato primitivní definice nevyjadřuje všechny případy (znal jsem šlechtice z minulých dob, který mluvil, myslil, a dokonce básnil německy, což mu nebránilo být nejnáruživějším státoprávním a protiněmeckým Čechem), nenajdete myslím nic konkrétnějšího ani obecnějšího než jazyk, čím byste vymezili tajemnou podstatu národa.