Pro dnešní ještě letní čtenářské zastavení jsme vybrali jednu povídku z knihy Ze života české společnosti (1985), jejíž část vyšla ještě u nás pod názvem Ze života lepší společnosti (1965). Je to pro Škvoreckého knížka trochu atypická. Stylizuje zde fiktivní školní práce dětí z maloměstské rodinky jazykem a stylem trochu poláčkovským; zejména co se užívání rozmanitých gramatických hříček týká, nelze nevzpomenout na Poláčkovo Bylo nás pět.
Tuto povídku jsme vybrali asi hlavně proto, že nás zanedlouho též čekají volby, ale tak veselo, jako ve Škvoreckého povídce, u nich určitě nebude. Tak se zasmějme aspoň dopředu. Pak už, bojím se, zbydou jen oči pro pláč.
Volby v našem městě
(Domácí práce z jazyka českého Josefa Macháně, žáka V. b obecné školy chlapecké u K.)
Blížil se den voleb. Tu celé město bylo vzrušeno, jsouce zvědavi, kdo zvítězí v nich. Tehdy v městském hotelu konaly se schůze, kde často perouce se, policie musela zasáhnouti. Též všude lepeny jsou plakáty, avšak jinými opět strhávány. Rovněž Vratislav Blažej strhl, jenž byl plakátem strany národně socialistické, avšak pan Tlustý dopadnouce pachatele, oznámil to ve škole. Tu pak tento musil opisovati: „Nemám se plésti do politiky.“ Padesátkráte musil. Taktéž můj otec, jenž jest lvem místních politických salónů, vždy říká, že politika jest svinstvo. Vyjdouce si na procházku, zpozoroval otec plakáty na plotě u pivovaru, jež přízni voličské doporučovaly stranu komunistickou. Zde otec pravil máti: „Ellen, nejde nikdo?“ a počnouce se rozhlížeti, máti odtušila: „Nikoliv.“ Ihned otec strhl jej. Poté šli jsme dále.
Rovněž otec daroval korunu Vocenilovi, by strhával plakáty strany sociálně demokratické jakož i komunistické, jsouce však ve střehu před dopadením. On dělal to rád, avšak neumí dobře čísti. Pročež strhával všechny napořád. Avšak strážník přistihl jej, zfackujíce ho, jenž jest synem chudé vdovy, pročež poskytujeme mu oběd, a to dvakrát týdně. Též starší šatstvo, jakož i knihu k vánocům. Ve škole rovněž mnoho se hovořilo o volbách. Vratislav Blažej pravil: „Můj otec jest fašistou. Jest to strana, která jest pro silnou ruku židů ve státě.“ Tu pravil Quido Hirsch, jenž jest synem velkoobchodníka starým papírem, jenž pravil: „Toto není pravdou, nýbrž Hitler jest fašistou.“ Avšak Vratislav Blažej pravil: „Lžeš, neboť Hitler jest Němcem.“ Tu poté Quido Hirsch pravil: „Netoliko jest Němcem, nýbrž navíc fašistou. Taktéž fašistou jest Franko.“ Poté pravil jsem: „Já přeji povstalcům.“ A Quido Hirsch pravil: „Avšak já přeji vládním.“ Tu Dolfa Volhejn pravil, jenž jest synem majitele činžovních domů: „Avšak ty jsi žid.“ I pravil Quido Hirsch, bráníce se: „Toť zajisté jest jedno“. Avšak Dolfa pravil: „Avšak židé jsou metlou národa, neb pravil to můj otec.“ Tu Quido Hirsch vytnouce mu políček, poté Vocenil udeřil jej penálem, neb taktéž na obědy chodí k Volhejnům. Tu všichni jsme seperouce se, Vratislav Blažej vyrazil si zub. Můj otec jest členem strany národně demokratické. On pravil: „Nic než národ, jak praví doktor Kramář, vůdce náš, neb jedině on může národ spasiti.“ Též pravil: „Komunismus jest zhoubou civilizace, neb komunisté majíce heslo ,Kraďte nakradené!‘, kradou vše. Oni kradou majetek a každého věší.“ Tu otázal jsem se: „Oni každého věší?“ Otec pravil: „Každého, kdo nedá se k nim.“ Pravil jsem: „Tedy dej se k nim, by nepověsili nás.“ Avšak otec rozzlobil se a pravil, že nerozumím tomu. Též byl velmi červený.
Půjdete volit do Senátu?Anketa
Poté přinesli nám kandidátní listiny, a bylo jich veliké množství. I naší Anně přinesli kandidátní listiny, jež jest naší služebnou, a rovněž neumí čísti. Otec objasnil jí, že voliti musí číslo šestnáct, neb to jest stranou národní, jež je stranou pro vlastence. Anna jest též vlastencem, ač neumějíce čísti, jest již velmi stará. I pravila, že nepozná, která to jest. Otec pravil: „Zde položím ji navrch. Tento papír musíte vložiti do urny, jinak chybila byste velmi.“ Poté položil jí ho.
Rovněž pravila máti otci: „Rudolfe, ach, jsem tak rozčilena. Já vždy jsem rozčilena, když mám voliti. Já spletu se určitě. Již nyní srdce mi buší. Já nepochybně zmýlím se.“ Tu pravila Blanka, jsouce mojí starší sestrou: „Máti opět jest hysterická.“ Avšak otec těšil ji, neb pravil: „Buď klidná, Ellen, budu s tebou. I tvůj hlas musí posíliti věc národní, jež jest svatou.“
Toho dne večer přijel též Petr. Jest nyní studentem vysoké školy obchodnické v Praze, ženu svou Jaroslavu Macháňovou, býv. Cuceovou zanechavši doma. On přijel domů voliti. V noci vzbudil jsem se, slyšíce hlasy. To hádal se Petr s otcem. Též Blanka vzbudila se, jsouce v noční košili, šla ke dveřím poslouchati, co oni praví. Ač není to slušné.
Tehdy pravil otec: „Nedám ti více, neb místo studia taháš se s institutkami, majíce doma požehnanou ženu v stavu.“ Tu pravil Petr: „Avšak jsem mladý. To každý jest pouze jednou.“ Otec pravil: „Též jsem byl mladý. Avšak třebaže neměl jsem požehnanou ženu, rovněž netahal jsem se s institutkami.“ Petr pravil: „Do baru též chodil jsi.“ Otec pravil: „Chodil, avšak peníze stačily mi.“ Petr odvětil: „Nyní jest víno dražší. Rovněž také vše.“ Tu otec pravil: „Pak skromněji musíš žíti. Apanáž nezvýším, též dluhy neplatím.“ Petr pravil: „Pak vím, co udělám.“ Poté zachechtal se otec, pravíce: „Ty nezastřelíš se, neb se máš rád.“ Rovněž zachechtal se Petr a pravil: „Kdo o zastřelení mluvil? Avšak zítra budu voliti stranu komunistickou.“ Tu počal otec mluviti nahlas a pravil mnoho. Též nazval Petra zlosynem. Též pravil: „Čeho dožil jsem se.“ Poté zvýšil mu apanáž, pročež on slíbil, že voliti bude, avšak stranu národně demokratickou. Tu Blanka vskočila do postele. Otázal jsem se: „Co jest to institutka?“
„To jest zlá žena,“ pravila Blanka. „Pak též jsi institutka, avšak Petr netahá se s tebou,“ což pravíce, ona vytnouce mi políček, naříkal jsem. Též pohrozila mi, že máti poví, jak sprostě mluvil jsem o ní. Avšak sprostě nemluvil jsem.
Druhého dne nadešly volby. Tu otec s máti a s Petrem a s Annou odešli, konajíce svoji občanskou potřebu. Již od rána máti volala, užívajíce prášků: „Já určitě zmýlím se. Moje nervy! Pro mě politika není! Rudolfe (oslovujíce otce), já určitě zmýlím se.“ Tu otec opět těšil ji, řkouce: „Buď klidná, Ellen, neboť já s tebou jsem.“ Též Anna šla, držíce listinu strany národně demokratické v ruce levé, ostatní pak v ruce pravé, by nezmýlila se. Já musel zůstati doma s Blankou, mající mě hlídati. Nebyla však spokojena a pravila; „Ty kluku pitomá. Kvůli tobě Aleš bude na korze marně čekati.“ Avšak Aleš přišel k nám, a zamknouce mě v pokoji, v salóně líbali se, což klíčovou dírkou pozoroval jsem.
Poté vrátili se, a máti byla šťastna, neb dobře volila. Avšak otec otázal se Anny, zda rovněž správně volila. Anna pravila: „Ano, milostpane.“ Tu pravil otec, přesvědčíce se: „A které číslo?“ Anna pravila: „Nevím již, které to bylo, ale jistě do urny vložila jsem je.“ Tu otec otázal se: „Jak můžete to pak věděti?“ Avšak Anna pravila: „Ač navrch připravivše si číslo, mně zamíchali kandidátní listiny, i nemohla jsem čísla toho nalézti. I bála jsem se, bych vhodila vhodné číslo, pročež vhodila jsem všechny do urny, aby určitě tam bylo.“
Poté otec uchopil se za hlavu, zakvílíce. On pravil: „Vy jste trdlo. Vy kliďte se mi z očí.“ Tehdy Petr smál se, a poté otec oboříce se, oznámil mu, že opět snižuje mu apanáž. Poté odešel Petr a nakvasil.
Nastal večer, kdy volby skončíce seděli jsme okolo rádia. Máti pravila: „Jsem tak vzrušena. Mně srdce bije. Jen aby komunisté nezvítězili.“ Avšak otec pravil: „Buď klidná, Ellen, český národ nikdy nebude komunistickým.“ Avšak on sám nebyl klidným. Tu četli výsledky, a strana národně demokratická nezvítězíce, strana komunistická obdržela více hlasů než ona strana vlastenecká. Tehdy otec vztyčil se a počal kvíleti. Pravil: „To koncem jest národa. To koncem jest civilizace. Nyní komunisté banky počnou loupiti a ožebračí lepší lid, vraždíce.“ Pravil jsem: „Tedy dej se k –.“ A tu on, velmi zrudnouce, vyťal mi políček.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
