Hledal jsem v našich médiích aspoň malou zmínku k tomuto truchlivému výročí, ale až na jednu jalovou polemiku na Seznam Médiu a poměrně cenný článek v Denících (viz zde) jsem moc úspěšný v tom hledání nebyl. Jakkoli se o Fučíkově osobnosti vedou rozmanité polemiky, jisté je, že to byl člověk, který položil život za svou vlast. Kromě toho se mnozí historici podle studia dobových dokumentů domnívají, že sám Fučík po zatčení mnoho dalších lidí zachránil svým mlčením před podobným osudem.

Ze školy známe Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Každému bych doporučil její přečtení, k němuž jsem se já sám odhodlal až mnoho let poté, co už to nebyla tzv. povinná četba. Je to strhující kniha, žánrově skutečně reportáž, ukazující nejen to, že její autor byl mimořádný žurnalista, ale hlavně vtahující nás do situace, kterou si nelze dost dobře ani představit.

Pro dnešní čtení vybíráme úvodní autorův vzkaz čtenářům a kapitolu popisující příslušníky Gestapa, zejména „Fučíkova“ komisaře Josefa Böhma. Není snad třeba dodávat víc, že mnoho tak sugestivních svědectví hrůzy páchané nacisty v naší slovesnosti nemáme.

Upozornění pro čtenáře

Seděti v pozoru, s tělem strnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu „domácího vězení“ v Petschkově paláci – to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?