Dnes započneme jedním ze dvou klasických textů staré Číny. V roce 1971 vyšel, ještě jako dozvuk otevřenějšího kulturního života, česky svazek nazvaný Tao – texty staré Číny. O mnoho let později, v roce 2013, vyšla Kniha o cestě a síle, soubor čínských textů, která obsahuje také soubor textů taoisty Lao C´, jak jsme říkali tradičně, zatímco překladatel se přiklonil k psané verzi Laozi. Což samozřejmě není podstatné. Než se začtete do původních čínských textů, nejprve se seznamte s úvodními slovy překladatele Oldřicha Krále:

„Taoismus představoval návrat, ve svém jiném hledání ideálního věku šel dál, obraceje se k úsvitu čínského mýtu, za horizont dějin a písma v živé vzpomínce na ztracenou neolitickou prostotu a politickou nevinnost. Jimi relativizoval všechny normy a klišé lidských vztahů, protože ani zákony kosmu nebral jako zvenčí uviděné, jemu zjevené, ale nahlížel je jako něco, v čem prostě jsme a co neustále tvoříme tím, jak v tom jsme. Ranému taoismu byli ideálními vládci jen ti moudří, sotva viditelní ne-vládci, nic neznásilňující, všechno respektující v tom daném prostředí, ve kterém nic nejde zařídit, v tom prastavu všeho se vším, v tom pravztahu všech ke všem. Taoismus s odkazem na ty staré vládce nevládce ponoukal ty stávající i přicházející vládce nemrhat silami na vymáhání smyšlených morálních závazků a spravedlivých povinností a s odkazem na ty staré nabádal ty nové žít po proudu a přirozeností věcí, brát bez násilí věci, jak jsou a jak jedině trvají v tom nevýslovném, v tom nedefinovatelném toku mysli nemysli a řeči neřeči, jenž v očích oponentů odjakživa zaváněl mysticismem a kvietismem, i když ve skutečnosti to bylo odjakživa jen o vodě a proudu, jen o temnotě a skrytosti, jen o údolí a o hlubině, jen o samičce a o mateřství, jen o dítěti, než se prvně rozesměje. Protože tam a jenom tam, kde se otevřeme věcem samým, vyvstává z holé nezbytnosti pravá řeč a v ní se ke slovu dostává to, co je za slovem a nad ním.“