Už jsem slyšel lecjaké tlachy mudrlantů, kteří hořekují nad ztrátami, které nové poměry přinesou pro tu naši krásnou demokracii, liberální, střediskovou. Je hezké, když se na to téma vybleptávají lidí bez sebemenšího gramu odpovědnosti. A tím pádem i jakéhosi nutného základního politického fištrónu.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na více než sto let starý příběh (1923) atentátu na tehdejšího ministra financí Československa Aloise Rašína. Naštěstí pro Roberta Fica, jak se zdá, jeho příběh dopadne lépe, než ten osudný Rašínův, ale to není podstatné. Určitý neklid ve společnosti vyvolávaly a vyvolávají události obě. Jsou srovnatelné. Ta prvorepubliková vedla k přijetí zákona na ochranu republiky. Co vyvolá ta slovenská dnešní, jasné není, ale lze předpokládat, že podobné úvahy padnou rovněž.

I vzpomněl jsem si při té příležitosti též na článek, který Karel Čapek věnoval té tehdejší události a legislativní dohře. Měli bychom ho velmi pozorně číst znovu dnes. Nepochybuji, že Slováci tak už (aspoň obrazně) činí.

ZÁKONY A HLOUPOST

Právě se nadělalo dosti hluku se zákonem na ochranu republiky. Byl nazván “zákonem náhubkovým”; pravilo nebo křičelo se, že je to znásilnění politických svobod, konec volnosti slova a tisku, a jiné, ještě horší věci. Dobrá.

Lze si ovšem představit daleko drakoničtější zákony na ochranu nynějšího politického řádu; lze si je představit ještě liberálnější; ale kdyby byly sebe lepší a blahovolnější, je docela dobře myslitelný případ, že se s nimi někdy utká některé z nejlepších hnutí lidstva; že jimi bude vázáno nebo umlčeno nějaké překrásné a osvobozující slovo; že i ten nejpružnější zákon bude železným poutem nějaké budoucí mladé a životné myšlence. Bude-li zas jednou chodit Kristus Pán po světě, je možno, že bude mít potahování s úřady pro své veřejné projevy; narodí-li se ještě jednou Žižka, bude možná sedět šest až deset let pro ozbrojené povstání; Harmodios a Aristogeitón dostanou místo pomníku na Akropoli dvacet let těžkého vězení (vzhledem k svému mládí a dosavadní zachovalosti). To vše je možné, neboť zákon je tvrdý; ale –

Ale tím hůře, je-li nutný. Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svobodou žvanění a drzosti. Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc; bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty. Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku; ale čtu-li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé. Volnost slova, ano! volnost pro každou velkou, a třeba divou, a třeba drtivou myšlenku; ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí? Volnost mínění, zajisté! ale co nás uchrání před omezeností a zdivočilostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy? Volnost politické akce, bravo! ale – znamená to i volnost šílenství či bídnosti?

Divokost, hloupost, bezohlednost v politickém životě, ta konečně nemůže zůstat neomezená. Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku; kde je vzteklina, musí být kontumace. Náhubky se nevynalezly proti lvům, nýbrž proti něčemu jinému; dává-li je náhubkový zákon také lvům, je to sice trapné, ale nutno uvážit, je-li toho času dosti důvodů na kontumaci. A tu je až divné, že nikdo z těch, kdo prudce protestovali proti ZOR, nešel na věc z téhle stránky. Každý se zásadně oháněl volností a svobodou; nikdo však nevstal, aby řekl: “Vždyť toho, odpusťte, není třeba; u nás jsou politické mravy tak mírné, všechny veřejné akce tak důvodné a nenásilné, nikde žádné úklady a podkopy, všechno nabíledni, zkrátka kampak na nás s takovou flintou? Lidi, vždyť u nás nikde a na žádné straně, v žádném popisném čísle, na žádném konci vesnice není nikoho a ničeho, co by se musilo nějak vázat nebo mít na mušce nebo ozákonit nebo ochraňovat. Zkrátka poměry jsou u nás nesporně lepší, než jak předpokládá ten váš zákon.” To neřekl nikdo. A byl by to nejsilnější argument.

Každý zákon má dva konce. Kolik velkých umělců už mělo úřední tahačky pro otázky mravopočestnosti! a budou je vždy mít, pokud bude nutno se chránit proti řemeslné pornografii; a vidíte-li, jak hloupé a hrubé svininky se tisknou i hrají, zdá se vám někdy cenzura až příliš blahovolná. Každé zneužití svobody je zárodkem omezení svobody; vlastními otci zákonů jsou lumpové, a nikoliv právníci.

Zákon na ochranu republiky je zásadně nesympatický, je dokonce trapný; avšak trapný je skutečnostmi, které jej vyvolaly. Ti, kdo jej tak tuze odmítají, mluví o jeho následcích; nemluví o jeho příčinách. Pravda: snad někdy bude náhubkem velkému aktivnímu člověku; ale co se má zatím dělat s malými, lhoucími, střílejícími, štvoucími, pletichářskými, korumpovanými nebo omezenými fanatiky? – A že takových je dost, už laskavě dosvědčíte; čím tedy jinak ucpat tu širokou mezeru v rozumu a slušnosti, která se otvírá všude tam, kde jak se říká – “vysoko planou politické vášně”?

Špatný svět musí mít nepěkné zákony.

(Lidové noviny 18. 3. 1923)