Zmínil jsem, že v novém manifestu Václav Klaus a jeho lidé v podstatě velmi ústrojně navazují a do konkrétních současných souvislostí dotahují teze vyslovené prezidentem Klausem už před oněmi dvanácti lety. Myslím, že vůbec nezaškodí si ten původní text, analyzující ideovou a ideologickou podstatu a následně i politickou praxi tohoto fenoménu, připomenout. Je třeba přitom vědět, že pochází z doby, kdy ještě nebyla na světě Lisabonská smlouva, neexistovala migrační krize, nedocházelo ještě tak masově k vyděračské politice Eurozóny, ještě ani zdaleka nepřebíraly obrovské kusy politické moci tzv. neziskovky (NGO) - byl to opět Václav Klaus, kdo jako první prorocky předpověděl vznik zhoubné praxe zvané „NGOismus“, kterou dnes zažíváme v přímém přenosu. Sami posuďte, co z onoho textu je dosud živé, co je překonané, a zda k lepšímu. Možná budete výsledkem takového zkoumání dost překvapeni. A řekl bych, že nemile. Mnoho optimismu vám totiž jeho četba nedodá. Ale poznávání světa není nutně motivováno potřebou získat pocit, že zítřky jsou radostné. Poznání je způsobem, jak se pokusit pochopit, proč radostné nejsou, případně vykročit cestou, která vede lepším směrem, než ta, na níž jsme se – většinou bez vlastního přičinění – ocitli.

V posledních letech doma i v zahraničí často mluvím a píšu o evropeismu, který považuji za dominantní ideologii soudobé Evropy. Ta svou mimořádnou silou a svou všeobecnou přijímaností a oblíbeností zcela zásadním způsobem – i přes výrazný názorový pluralismus, který v mnoha dílčích věcech v Evropě mimo veškerou pochybnost existuje – determinuje současné evropské dění. Determinuje, předurčuje, v podstatném usměrňuje, i když si mnozí namlouvají, že jsou vůči vlivu jakýchkoli ideologií zcela imunní.

Při psaní předcházejících vět jsem dlouho hledal vhodná slova, která by tento můj názor ujasnila či upřesnila. Chtěl jsem jimi naznačit, že v Evropě nesporně existující nominální (to je formálně-právní) svoboda slova – která vznikla v závěru osmdesátých let jako důsledek odstranění evropských totalitních režimů komunistického typu – ke skutečně otevřenému dialogu o mnoha věcech, včetně fundamentálního dialogu o Evropě, nestačí. Bohužel proto nemohu učinit výrok, který bych učinil rád, že došlo ke stejně důsledné eliminaci názorového autoritarismu, který je u veřejné diskuse a společenské atmosféry tím, čím je u společenského zřízení politický totalitarismus. Nedošlo. Dnes a denně se projevující arogantní autoritářství evropeismu považuji za jednu z  pevně zakořeněných definičních charakteristik současné etapy evropského vývoje. A toto arogantní autoritářství – spojené s netolerantní (v mnohém svobodu potlačující) politickou korektností – považuji v jejich synergii za téměř ničivou kombinaci.

Vzhledem k tomu mám pocit, že jsme právě teď na důležitém rozcestí, a to nikoli díky výsledkům loňských referend o evropské ústavě ve Francii a Holandsku, jak si leckdo myslí či se nám snaží namlouvat. Ty totiž byly jen oním pověstným vrcholkem ledovce pod hladinou ukrytých obecnějších a hlubších problémů. Pokusme se tímto textem přispět k vyjasnění toho, o co jde a proč tomu tak je.

Vysvětlení musíme hledat ve světě idejí. I když v lidské společnosti dlouhodobě a ve velkém dominuje evoluce, vyplývající z přirozené spontánnosti aktivit miliónů lidí, nikoli konstruktivismus, tedy diktát většího či menšího množství vyvolených, přesto „ideas matter“. Přesto myšlenky, ideje a ideologie – mnohem více než momentální zájmy – ovlivňují kudy jdeme a zejména kam směřujeme. Proto jsou myšlenky, vize a na nich založené lidské projekty tak důležité. Vývoj posledního půlstoletí v Evropě je toho nejlepším důkazem. Kladu si otázku, jaké myšlenky, jaké vize, jaké ideologie tento vývoj zapříčinily.