Samostatně nebo ve spoluautorství s bratrem Josefem Čapkem napsal sedm divadelních her, šestnáct ryze prozaických děl (románů nebo povídkových souborů), za jeho života vyšlo pět souborů článků, sloupků či esejů, pět cestopisů, tři knížky pro děti, dvě knihy dialogů s prezidentem Masarykem, překlady francouzské poezie a dizertační práce o filosofii pragmatismu. Po druhé světové válce, v jejímž předvečeru Čapek zemřel, vyšly desítky dalších knih, nejen nových vydání původních děl, ale zejména porůznu posbírané a sestavované texty novinové a časopisecké. Zmínil bych zejména vynikající soubor Na břehu dnů, sbírku glos o veřejném životě první republiky Místo pro Jonathana, tři svazky O umění a kultuře či méně nápadnou, ale jako dobový dokument svého druhu nepřekonatelnou knížku Divadelníkem proti své vůli. Možná to bude znít trochu kacířsky, ale pořád mi z té hory knih jako díla nejtrvalejšího dosahu přijdou knihy novinářské či s tímto řemeslem související (od sloupků po cestopisné črty a eseje o politice a společnosti). Čapek byl pozorný, byť třeba někdy trochu naivně působící pozorovatel života kolem nás. Ta „naivita“ však myslím nebyla dána podstatě autorského pohledu, nýbrž určitému smyslu pro moralismus. Ale to konec konců patří k umění a literatuře zvláště. Nebo spíše patřilo. Možná je právě to, co dnešnímu písemnictví schází ze všeho nejvíc: ta touha ukázat, že by svět mohl být i lepší.

Pro dnešní listování jsem vybral několik statí z knihy O věcech obecných čili Zoon politikon, která prvně vyšla v roce 1932 a z níž většina zná nejspíše jen stať  Proč nejsem komunistou. Čapkovo myšlení o politice však bylo vrstevnaté, jak uvidíte i ve vybraných ukázkách.

O politice

Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by možno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme. Politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, v klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích. Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany. Mimo Strany není žádné politiky.

To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojený občan naší republiky; neříkám, že ta představa je bezdůvodná, ale je trochu neúplná. Nikdo z nás si neklade otázku, je-li nebo může-li vedletoho být ještě nějaká jiná politika v daleko širším a obecnějším smyslu, politika, na které máme nebo můžeme mít jakýsi podíl všichni; není-li například něco, co bych nazval soukromý osobní politický život a osobní politická iniciativa. Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. To vše může být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít. Nemyslím, že k tomu stačí politické krédo, byť se našlo sebeandělštější; i kdybych byl nadšeným stoupencem politické strany Cherubů, není toto nadšení ještě pražádný politický život. Říká se, že u nás je veřejný život přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, že naše vlastní neplacená životní praxe je nebo můžebýt realizováním jistých politických úkolů. Býti občanem, už to je nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany.

Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci.