Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 297. Trophaeum - Pamětní nápis | ParlamentniListy.cz

Bohuslav Balbín (1621 – 1688) byla významná osobnost českého myšlení, historiografie a literární vědy. Od 15 let, kdy vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, žil v duchovních a akademických kruzích. Ačkoli jako jezuita byl spjat s katolicismem a monarchií, byl velký vlastenec a propagátor českého jazyka a českých dějin. To nalezlo výraz v jeho klíčových dílech Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, Rozmanitosti z historie Království českého a Výtah z dějin českých.

Vazba na národní jazyk a kulturu byl namnoze důvodem k různým restrikcím a zákazům publikace. V tomto smyslu měl Balbín pestrou zkušenost se zemským místodržícím Bernardem Ignácem z Martinic. Tomu také věnoval jedovatý básnický spisek Trophaeum neboli Pamětní nápis. Zkuste při jeho četbě jméno Martinicovo nahradit nějakým jménem z dnešní české politické současnosti. Budete překvapeni, jak slova barokního autora neztrácejí na aktuálnosti a použitelnosti.

----------------

PRVNÍ HISTORICKY VĚRNÝ PAMĚTNÍ NÁPIS, jejž veškerý duchovní stav a všechny církevní řády v Čechách daly dobrovolně a ochotně vytesat na hrobový kámen nejjasnějšího a nejslovutnějšího pana pána Bernarda Ignáce Bořity z Martinic, hraběte Svaté říše římské, pána na Smečně a ve Slaném atd., purkrabí Království českého, a to v rodinné kapli sv. Ondřeje v metropolitním chrámu sv. Víta (bude-li si snad přát pohřeb na tomto místě).

Světlé památce!

Poutníku, kráčíš po náhrobku příliš nedůtklivého muže:

Poznal bys mstivost bodavých slov,

kdyby žil ten, který žít přestal,

důsledně katolický a křesťanský hrabě,

až na tu nespravedlivost (s níž utiskoval chudé lidi i vlast)

a mstivost (v níž si liboval po celý život).

Jen rázně, poutníku, dokroč! Dosud´s nepotřel hada.

V kamenné hrobce se jako ve vazbě skrývá

Bernard Ignác, hrabě z Martinic.

Ačkoli vlastním domem i královstvím vládl,

tento nevelký mramor již sotva dokáže zvládnout.

Kdo mnoho hadů nepozře, drakem se nestane:

Tenhleten býval buď drakem, nebo se spolčoval s draky,

kteří, jak počítáme, v Čechách pozřeli nejeden statek/

za jeho vlády

Poklady hlídají draci.

Zde je skryt poklad věd

BERNARD,

který znal všechno krom toho, co jako vladař měl znát.

Jeho duševní síle

chyběla míra (soudnost pokulhávala),

takže nerozeznával, co zná a nezná.

Protože chtěl znát všechno a soudil, že skutečně zná,

dal se svést tímto zdáním, třebaže správně a řádně nic neznal,

podoben malířovu prknu, jež hýří nánosem barev,

a přece vůbec nepředstavuje skutečný obraz.

Z chorobné zvědavosti se Bernard před ničím nezastavil,

takže jako Nero

zkoumal i útroby vznešené matky (vlasti).

Povrchní znalosti jitřily spíš jeho zvědavost

než touhu po skutečné vzdělanosti.

Během své vlády chyboval především v tomto:

Moc duchovní spojoval se světskou mocí.

Poněvadž kardinál Harrach dobře a pečlivě rozlišil

tato dvě ramena, duchovní a světské,

(ačkoli králové a královny,

papežové a císařové,

svět i Řím bez výhrad souhlasili),

Bernard výhrady měl.

A byl by měl výhrady i k jeho předurčenému nástupci Janovi,

jehož kolo slávy se pokusil zvrátit.

A byl by měl výhrady i ke Šlejnicovi, který si nepřál,

aby jeho erb, zdobený libovonnými růžemi,

stanul u erbu, jenž nese bažinou páchnoucí leknín.

Bernard zato bez výhrad souhlasil s Matoušem,

který byl do té míry zaneprázdněn komisemi, kontribucemi

/vizitacemi

a stálou péčí o berni,

že neměl čas přečíst si ani proslulé Matoušovo evangelium:

„Levice tvá ať neví, co činí pravice tvá!“

…

Zrádce vymáhá věrnost nejhorlivěji (říká Tacitus)

a pokrytec staví na odiv zbožnost víc nežli světec:

stále měl starost, aby se jeho zásluhou stavěly oltáře

/a sochy svatých,

stále měl starost, aby se chrámy a kláštery

/jeho zásluhou skvěly,

jenže tak, aby se nezapomnělo na jeho jméno a na leknín v erbu

-řekl bys, na to nádherné býlí,

po němž psi posměšně zavyjí větříce lichou slávu

a dole k potupě zkropí.

Bernardův proslulý leknín má proto stále dost vláhy,

z níž čerpá sílu, roste

a – jako každá samochvála – i páchne.

Výstižně prohlásil římský filozof:

Bezbožnosti neuniknou nečestní lidé, i kdyby hojnou krví

/svých obětin

(útiskem chudiny, která peníze získává krví)

zkrápěli oltáře.

Budou tě snad těšit dary, kterés věnoval chrámům,

sužoval-lis po celém království chudáky – ty boží chrámy?

Učinil-lis z pánů rytíře, z rytířů měšťany,

z měst vesnice,

ze sedláků žebráky?

Dal-lis proti všemu božskému i lidskému právu uložit

tak mnoho daní, že jsou nuceni opouštět vlastní své statky,

že je musejí prodat,

že již nemohou uhájit příslušnost k vlastnímu stavu?

Že ze sta rýnských tolarů neb ze sta florentských zlatých

jsou nuceni platit

nikoli šest, nýbrž pod různými záminkami dvakrát i třikrát tolik,

více, než sklidí z polí pro sebe i svou čeleď?

Že je to horší než lichva, vidí snad každý.

Vysvětlivky

Zmínění draka – narážka na pobělohorské konfiskace (Bernard Ignác zdědil vše po svém otci, defenestrovaném Jaroslavu Bořitovi z Martinic).
Kardinál Harrach – pražský arcibiskup do roku 1667.
Nástupce Jan – Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat (zemřel již v květnu 1668).
Šlejnic – Maximilián Rudolf ze Šlejnic, litoměřický biskup 1665-1675.
Matouš – Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka, biskup královéhradecký, aktivní v různých sněmovních komisích, správce berní za duchovní stav.
Římský filozof – míněn Seneka.

DRUHÝ HISTORICKY VĚRNÝ PAMĚTNÍ NÁPIS, který dala česká šlechta vyrýt na náhrobek nejjasnějšího a nejslovutnějšího hraběte Bernarda Ignáce Bořity z Martinic, jejž tomuto Otci vlasti zřídila u ctihodných otců theatinů v sallustiovských zahradách (přál-li by si tam pohřeb).

Spočiň, poutníku, postůj!

Také Bernard Ignác, hrabě z Martinic,

oběť starostí, jemu neužitečných, zato všem zhoubných,

zde spočine.

Nemůžeme dát vyrýt, že odpočívá, dokud nebude

/docela mrtev.

Za živa nikdy nepoznal klidu (asi jej nenajde

/ani v hodině smrti).

Pokud žil, nedopřálo mu klidu vědou zmítané vědomí,

až bude umírat, nedopřeje mu klidu svědomí,

protože častým zpovídáním (jenže odporným, neboť chudinu

/utiskoval,

aniž jí nahradil škody a aniž se napravil)

rozhněval Boha,

nesnesitelnými daněmi ochudil království,

urazil arcibiskupa, světské i řádové kněžstvo,

poněvadž chtěl všem vládnout,

zlehčil moc šlechty, neboť ukládal krvavé daně

/a fedroval povýšence,

Podlomil sílu měst, protože nařizoval účast na dlouhých

/poutích,

ještě víc je však zdeptal komisemi, vizitacemi, revizitacemi,

poddané ožebračil exekucemi,

pány sužoval na sněmech,

zatěžoval pražský lid, řádové kněžstvo, měšťany,

/řemeslníky, studenty,

děti, vinaře, nádeníky atd.,

poněvadž museli znovu a znovu bez užitku chodit do zahrad

/theatinů,

lstivými úskoky podvedl nepřátele,

nesmyslnými předpisy a často i proradností zrazoval přátele,

nepokojnými piklemi pobouřil dvůr,

přímo císaře, pána hodného nejvyšší úcty,

častoval smyšlenkami – bláznivými přeludy svého mozku

a především krutým podezíráním nešťastného lidu.

…

Bernardovým otcem byl baron Jaroslav z Martinic,

matkou neobyčejně zbožná žena

Marie Eusebie ze Šternberka.

Řekl bys, že byl počat a zrodil se jaksi přímo

/z Eusebie-Zbožnosti,

jenže sám oklamal zbožnost a ze své přirozenosti

k Zbožnosti přidal co služku Pokrytectví,

aby se tím snáze předstíranou a strojenou zbožností

/mohl vysmívat všem!

Kdyby tak oba rodiče žili!

Jistě by ani nepohlédli na syna, vraha své vlasti.

Matka, jež se plným právem nazývala Eusebia, častěji říkávala,

když Bernard byl ještě chlapcem, že bude zkázou vlasti,

a jednou při modlitbě, ještě oddána Bohu,

odkopla jej prý nohou

s pamětihodným výrokem, by spíše věštbou:

„Kéž bych neporodila!“

Rodiče poznají často skutečné vlohy svých synů:

Otec Jaroslav již na smrtelném loži prý

(jak je známo od důvěryhodných svědků)

varoval přátele,

aby se před synem Bernardem střežili a byli opatrní.

Již tehdy jej, ryšavého Jidáše, příroda poznamenala

(ještě nyní si paruku pěstí touž barvou, zrzavý zrzek)

-vyrůstal ke zkáze vlasti.

Otec v obavách o vlast

zamýšlel mladého Bernarda vzdálit veřejnému životu

a začlenit mezi pasovské kanovníky.

Bylo nešťastnou kletbou pro Čechy, že Bernard odešel

a ze špatného a povrchního teologa

se stal ještě horším právníkem

a poté úplně žalostným politikem,

konečně ze zdatného politického břídila zbožným

/bezbožníkem,

z klerika manželem,

a protože musel v Pasově, ucházeje se o kanovnictví,

doložit počestný původ od předků,

spíše se rozhodl rodokmen rozšířit o potomky.

…

Ačkoli Bernard zastával v království tolik veřejných funkcí,

nikdo nebude moci nikdy uvésti

žádný užitečný a vlasti prospěšný návrh,

jenž vyšel z jeho úst -

vším sledoval jen újmu a zkázu vlasti:

Častěji navrhovali mužové, kteří s láskou myslili na svoji vlast,

bezpočet podnětů, jak vzpružit zcela již zdeptané Čechy,

jak jejich zámožnost poněkud zvýšit,

jak zhojit válečné rány,

jak zmírnit chudobu královských měst,

jak by se mohl zotavit rytířský stav -

prospěchu vlasti stál vždy v cestě tenhle jediný bídák,

který prosadil takové plány,

aby vlast klesala do stále větší nemohoucnosti,

až konečně místo tisíců léček dostal nápad,

že sám od sebe nabídl císaři milión,

jako by v Čechách již dříve nebylo dost kontribucí.

A ačkoli nadmíru vděčný král za tak nezištně poskytnutý milion/

vzájemně nabízel splnit, cokoli Čechy potřebují,

Bernard odmítl, poněvadž chtěl,

aby císař byl trvale zavázán jemu, nikoli vlasti,

neboť svou veškerou přízeň u dvora

založil na zkáze jiných a záměrném oslabování vlasti

(jež podle jeho bláznivých názorů propadá rebelii),

na podezíravých žalobách, jimiž ji často před císařem stíhá,

na tom, že vytlouká peníze z chudiny, sedřené bídou,

a ke dvoru dodává kontribuce, jež neberou konce:

Potomci ať prý se postarají,

zda vlast obstojí nebo se zhroutí.

Výrok římského despoty zní:

"Po mé smrti země ať v plamenech zhyne!"

TŘETÍ HISTORICKY VĚRNÝ PAMĚTNÍ NÁPIS, jejž královská města česká dala vytesat k poslední poctě na náhrobek nejjasnějšího a nejslovutnějšího hraběte Bernarda Ignáce Bořity z Martinic (s plnou titulaturou), svého ochránce nejmilostivějšího, a to ve Slaném, v královském kdysi městě (bude-li si tam snad přát pohřeb).

Bernard Bořita z Martinic,

hrabě na Smečně a ve Slaném,

nejvyšší purkrabí Království českého,

nařídil,

(nový to pán, jako železo tvrdý),

Aby jej kryl po smrti

tento železný náhrobek, vyrobený z hořovického železa,

nebo – (nový to pán, bezcitný jako kámen)

kamenný náhrobek, pocházející ze zhroucených slánských hradeb,

a to právě tam, kde ve Slaném

kdysi stál městský pivovar, který sám nespravedlivě uloupil

měšťanům, jimž sloužil k výrobě českého piva.

Poté jej přeměnil v kostel

a daroval ctihodným otcům piaristům,

kterým svou přízeň věnoval dříve, než si oblíbil theatiny.

Toť přirozená povaha despotů:

Co jednomu násilně uloupíš,

druhému milostivě daruj,

aby se o tvé štědrosti šířila dobrá pověst.

…

Jako by ve skutečnosti zbožnost bez spravedlnosti

/nebyla bezbožností

nebo jako by uloupený dar mohl být milý božské spravedlnosti,

jež loupež zakazuje.

Čtěte o jiném paradoxu:

kdo vydal celou vlast v plen,

sám vůbec nezbohatl,

ba ještě musel zatížit své vlastní statky,

takže trpěly exekucemi

a bezohledností výběrčích daní.

Nelze se divit: vždyť zchudl jenom proto,

aby všem, rozdával bídu (nikoli bohatství,

jak činil Kristus).

Snad ne zcela neprávem věřil,

že více zisku bude mít z opakovaných sněmů

než z celého svého hospodaření.

Bernard vždy toužil, aby měl pověst štědrého almužníka,

a proto učinil žebráky ze všech,

aby měl vždycky po ruce někoho,

komu by mohl hodit almužnu a slyšel zato

chválu své štědrosti.

Povyšováním cizáků z Čech učinil hostinec,

ba spíše špitál,

aby v něm

(kromě několika oblíbenců, kteří měli zisk z toho, že vlast

/je nucena žít v nejhorší nouzi)

bezmocně ležela šlechta i města.

Seneca upozorňuje,

že naše veřejná činnost nemá upadnout v zapomenutí.

Tuto zásadu Bernard naplnil ve špatném smyslu,

takže města na věky budou vzpomínat

s proklínáním

na jeho pamětihodnou činnost,

která nyní ani v budoucnu nedojde zapomenutí:

Nezničil a nezradil

vlast

jako kdysi zuřivý kacíř Žižka, kalichem zpitý,

nýbrž střízlivě, znalecky, uvědoměle.

Proto města,

která přestála bez pohrom hrůzy třicetileté války

a vedla občansky počestný život, jak se dá žít,

poklesla pod tímto purkrabím

za dvacetiletého míru;

v pravém slova smyslu byl purkrabí

(hrobař měšťanů),

který nás, ubohé měšťany,

nesnesitelně trápil,

až jsme se změnili v šedivé starce,

a týral hůře, než kterýkoli nepřítel,

jako Sulla, oděný v občanské roucho,

ba spíše jako Skylla a Charybda Čech.

V našich městech lze vidět spíše komíny trčící z rumiště

/nežli výstavné domy:

Brány bez hradeb,

hradby bez věží a zcela sešlé,

vše v troskách, hrozících pohřbít své pány,

protože ,jediný Aiás, syn Oileův, spáchal v šílenství zločin´.

To je k potupě králů

a podává nad světlo jasnější důkaz,

že gubernátorství je v nejhorších rukou, takže prý

/v okolních zemích

Kolují posměšné zkazky

o českých městech.

Přeslavný gubernátore!

Otče vlasti! Spíše otčíme nebo

(hodí-li se označit ženským jménem

zženštilého měkkýše,

jenž podléhá ženským vášním)

macecho, šílící vůči vlasti více než macešskou záští!

K takové zkáze dovedlo Čechy uprostřed míru

Bernardovo až příliš prozíravé a vzdělané gubernátorství

proklatou lstivostí veřejné správy,

že sami obyvatelé Čech

vědomě, o své vůli, přímo na sněmech

souhlasí se svou zkázou a zánikem.

Kdykoli se chystají na sněmy,

všichni se připravují projevit souhlas,

nechtějí od Bernarda slyšet

to hrozné slovo „rebelie“.

Kdokoli chce soudit jinak, je prostě rebel.

Proto Bernard v předvečer sněmů

rozněcuje obratně spory

mezi kostely a kněžími,

dává svolávat zasedání, kde se pěstují hádky,

města štve proti městům,

pěstuje umělé rozmíšky se svým bratrem,

aby se zjistilo smýšlení jiných –

zajisté: vlk soudí, že může klidně loupit ovce a týrat stádo,

dokud se psi tahají o suchou kost.

Odcházeje ze sněmů

mohl by prohlásit s Tiberiem:

Jaký to národ rozených otroků, ba přímo sebevrahů!

Vysvětlivky

z hořovického železa – Hořovice s výrobou železa patřily rodu Martiniců.
Žižka kalichem zpitý – převzato z kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho.
Purkrabí (hrobař měšťanů) – účelově zkreslená etymologie (Burgern grawer). Výraz purkrabí pochází z německého „Burggraf“, tedy hrabě spravující královský/císařský hrad.
Sulla – římský vojevůdce a politik, známý krutostí vůči svým odpůrcům.
Skylla a Charybda – řecké mytologické obludy, číhající z obou strany Messinské úžiny.
Aiás, syn Oileův – jeden z řeckých vojevůdců u Tróji, který po dobytí města znásilnil věštkyni Kassandru, když hledala útočiště u Athénina oltáře. Bohyně Athéna potrestala Aianta zničením jeho lodi bleskem.

ČTVRTÝ HISTORICKY VĚRNÝ PAMĚTNÍ NÁPIS, který nejjasnějšímu a nejslovutnějšímu Bernardu Ignácovi, hraběti z Martinic, pánu na Smečně a ve Slaném atd., napsali vzdělanci všech směrů, slovem literáti a učenci, kolik jich zbývá po Čechách, a přibili na pranýř staroměstský.

Právník tvrdí, že slovutnému učenci není souzeno zemřít.

Hle, a přece jen propadl smrti proslulý

Bernard Ignác z Martinic,

první místodržitel v Čechách

a nejvyšší purkrabí téhož Království.

Netřeba uvádět více titulů a prázdných jmen;

tím, že jsme řekli Bernard z Martinic,

řekli jsme všechno.

…

I kdyby snad nařídil, aby při jeho porodních bolestech pomáhalo

devět Múz, ba ještě je znásobil,

byl by stejně zplodil cos chlapsky obhroublého.

Již dávno mu ochořel mozek,

zřejmě hned tehdy,

když před více než dvaceti lety

toužil mít péči o císařská vojska

a snažil se císaři dokázat,

že lze zásobovat císařská vojska

výhradně v Čechách,

pokud se rozdělí do jednotlivých krajů, měst, ba snad i domů –

často ani nemohl spát, byla to starost.

Proto až proléval slzy!

Jenže podobně jako úvahy o vědeckých plánech

obvykle v mysli utkví nadlouho,

ba téměř navždy,

tak je tomu i s prvními příznaky bláznivosti:

Od té doby (v těchto starostech o platy a kontribuce)

Bernard své představivosti vůbec nedopřál klidu,

jen aby vymyslel nové názvy pro platy

a aby kontribucemi a vysáváním nešťastného lidu

dokazoval císařům, jak dovedou být Martinicové věrni.

Služebník věrný, jenže neprozíravý,

poněvadž se snažil veškerý pánův dědičný statek

zpeněžit

jako nezodpovědný šafář, jenž ve dvoře odprodá všechno,

aniž zanechá cokoli do budoucna,

takže nenapravitelně poškodí další vyhlídky vládců.

Více mohl svým pánům prospět,

Kdyby dovedl postupně odvádět dávky, nikoli zemi vyčerpat

/do dna.

Své krále přece oslabil tím, že podlomil Čechy,

a to jen proto, aby se dospělo k cíli,

který si Bernard již předem vytkl.

…

Protože tedy Bernard všechny své plány

zaměřil tak, aby oslabil vlast,

nelze se divit, že (po způsobu despotů)

je ve všem zaražený, nejistý

a podléhá téměř ženskému strachu:

samo svědomí

dohání despoty k strachu

a planoucí pochodně šílenství, jemuž propadli,

štvou je prudce a stále.

Kdož před Bernardem dali najevo strach, podlehli.

Kdož se vyzbrojili drzostí, zvítězili.

Nejvyšší purkrabí království

byl často na hlavu poražen

od sekretáříčků a některých žoldnéřů

a kdykoli ve sporu nemohl zvítězit, vykupoval si penězi smír

z obavy, že se odhalí sám i se svými plány.

Zlé svědomí se vždycky bojí, praví Duch svatý.

…

Hned r. 1651 i v následujících letech a opět r. 166(5)

vyhlásil nařízení,

aby v Čechách všichni obyvatelé

v co nejkratší době osvědčili katolickou víru;

neučiní-li tak, propadnou vyhnanstvím.

Jak snadno říci, ale nesnadno provésti!

Filozof tvrdí, že zkouška si vyžádá času,

a že třeba pomalu spěchat, nabádá lidská i božská prozíravost,

zvláště jde-li o náboženství a víru,

protože bez důkazů nelze dost dobře přikazovat.

Když bylo toto nařízení vyhlášeno, a to přesto,

že česká země současně úpěla pod jinými

/těžkými břemeny,

více lidí odešlo ke kacířům

do Saska, Míšně, Slezska,

do Uher, Polska a do jiných okolních zemí,

než kolik se jich téhož roku začalo ubírat za světlem římské víry.

V této věci se Bernard zhlédl ve svém otci,

neboť také po vítězství na Bílé hoře

na podnět jeho otce Jaroslava z Martinic

třicet tisíc, ba ještě více držitelů nemovitostí

(pomlčí-li se o nekonečném množství žen, mladých lidí a dětí, řemeslníků a šlechty)

odešlo z Čech téměř v jediné chvíli.

Šťastní a obratní reformátoři!

Postupovali stejně jako ten pověstný lékař,

jenž nemocnému pustil žilou tak silně,

že vykrvácel navždy.

…

Jak pražská univerzita

(z níž Bernard vzešel),

tak jezuité

(v jejichž školách se tento nevděčník vzdělal),

ba i vlast

(kterou zplundroval hůře než všichni nepřátelé)

mohou tedy prohlásit, že vláda tohoto neblahého člověka

si nezasluhuje ani zrnéčka chvály.

Horší zkáza nás postihla za jeho vlády

než po všech vítězstvích nepřátel

a porážkách našich vojsk,

Čechy se změnily k horšímu

než za vlády nepřátel.

Po válce, v hlubokém míru

překrásně kvetoucí země denně se obrací

v poušť.

Království změnil ve dvorec,

purkrabskou hodnost v šafářství nebo sladovnictví

-určitě ještě dnes lze v pražské sladovně spatřit

erb Martiniců, vtesaný do kamene.

My však, protože chceme uvést na pravou míru to nešlechetné

/i odporné dílo

a napravit omyl,

na tento veřejný pranýř

jsme přibili Bernardův erb

-po našem soudu je lépe

pověsit erb

než jeho pána

(kořistníka a zemského zhoubce).

Roku 1672.

Vysvětlivky

Právník – míněn Justinianus.
chlapsky obhroublého – výraz chlap označoval ve středověku a raném novověku poddaného sedláka.
když před více než dvaceti lety – autor zřejmě naráží na 50. léta 17. století, kdy měl Martinic na starosti zásobování císařského vojska.
Filozof – míněn tradičně Aristoteles.