Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 366: Viktor Dyk – Svůj, navzdory všemu

29.08.2024 19:10 | Komentář

Také dnešní díl naší četby, bezmála na sklonku léta, věnujeme básníkovi, jednomu z nejoriginálnějších českých poetů, navíc člověku výjimečnému svým nelevicovým viděním světa a nakonec i tragickým vyústěním plodného života. Viktoru Dykovi.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 366: Viktor Dyk – Svůj, navzdory všemu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.

Impozantní na Viktoru Dykovi bylo třeba i to, že se dokázal víceméně do krve pohádat o nezadatelné principy s dobovou modlou, T. G. Masarykem. I to svědčí o mimořádné pevnosti charakteru našeho autora.

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoliv nás tak vidím díle: / Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. // Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, / Jdem šumařiti v chladný pro nás svět. / Na půli cesty tato náhle zmizí. / - Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. // Zvedneme ruku. Potom zase klesne. / Dnes oheň v nás. A zítra zase led. / Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne. / - Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.“

Úvodní báseň nese ironický název Smutná píseň vesnického šprýmaře (1910) a pro poznání básníka Viktora Dyka je, myslím, velmi návodná. Jistý ironický škleb, který v ní provází charakteristiku jedné nemilé národní vlastnosti, totiž nestálosti a nepevnosti v názorech a činech, byl pro Dyka příznačný a vyskytuje se v řadě dalších jeho děl.

Sám Viktor Dyk byl osobností mnoha rolí, zájmů, podob, barev a valér, ale poté, co se oprostil od mladických anarchistických sklonů, stal se skálopevnou oporou české literatury, a dodejme též jako u mnohých dalších tehdejších literátů (Čapci, Poláček, Bass, Těsnohlídek atd.), také žurnalistiky.

Narodil se na Silvestra 1877 v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec Václav Dyk (v úředních záznamech psáno Dick) byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože kromě ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho národní smýšlení. S tím souvisí i další životopisný údaj: V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen (dokonce uvažoval o studiu historie). I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Petr Žantovský

MUDr. Ivan David, CSc. byl položen dotaz

Nerostné bohatství na Ukrajině

Na CNN jste tvrdil, že Ukrajina již nerostné suroviny, které jsou na jejím území nevlastní, že je vlastní někdo jiný. Jak to víte? Myslíte, že tak na USA šije nějakou boudu, a proto došlo i k vyhrocení oné schůzky, kde se měla smlouva podepsat? A kdo je tedy podle vás vlastní?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Televize bez hlavy

15:57 Zbyněk Fiala: Televize bez hlavy

Rychlý pád generálního ředitele České televize otevírá možnost najít někoho, kdo by lépe rozlišil př…