Poláček byl především novinář, a to excelentní. Zůstal jím i v mnoha textech prozaických, smysl pro stručné a výstižné vyjádření, velmi často obsahující neskrývanou ironii, z něj činil i na svou – na výjimečné autory typu Čapka, Basse, Těsnohlídka či Hoffmeistera přebohatou - dobu zjev výjimečný. A možná právě proto, že byl novinářem z duše i těla, nesnesl intelektuální pohodlnost, tak vlastní mnoha českým novinářům (a též politikům). Proto také vydal unikátní knížečku Žurnalistický slovník (vyšla v roce 1934 s předmluvou Karla Čapka – jeho slavným esejem V zajetí slov). Při jeho louskání se nejen dobře pobavíte, ale zároveň si uvědomíte, jak nadčasové jeho glosy a poznámky na okraj novinářského neumětelství vlastně jsou.

Pro náš účel jsem vynechal jen některá slovníková hesla, zasazená velmi konkrétně do dobového kontextu (Poláček si tu třeba velmi rozkošně utahuje z Mladočechů a jmenovitě Karla Kramáře). Podstatné pasáže textu, včetně autorova úvodu, zde ovšem přináším ve výtahu víc než obsažném.

Obral jsem si za úkol sebrati několik novinářských frází a seřaditi je abecedně v jakýsi slovník. Nemohu do tohoto slovníku pojmout všechny běžné fráze a typické obraty našich časopisů, obávaje se, že bych musil napsat obsáhlou encyklopedii, které by se mohl věnovat odborník, jenž by se rozhodl považovati ji za své životní dílo. Můj zájem se kloní k politické a lokální části denního tisku, odkudž jsem získal největší kořist. Daleko méně se dotýkám hospodářské a sportovní rubriky. Naprosto pak pomíjím kritický argot takzvaných kulturních sloupců, ačkoli právě odtud vychází největší korupce české řeči. V zrcadle rafinovaných a rutinovaných frází kulturních reportérů denního tisku jeví se i průměrnému pozorovateli současný úpadek mravů, rozklad osobností a drolení charakteru. - Mám za to, že náklonnost k frázím prozrazuje ducha šejdířského, a považuji frázistu za podvodného kridatáře v oblasti ducha. Frázista, abych hovořil mluvou trestního zákona, béře na sebe falešnou tvářnost člověka majícího myšlenky a schopného úsudek vydávati. Ve skutečnosti je prokázáno, že záliba ve frázích vzniká z neznalosti fakt, z nepřítomnosti myšlenky a nedostatku vlastního úsudku. Čímž dopouští se frázista zločinu podvodu, a je tudíž právem na něho žalováno.

Fráziství možno považovati za morální inflaci. Když fráze vznikla, vyjadřovala snad jistou hodnotu, takže ten, kdo ji přijímal, mohl věřiti, že za ni dostane naznačenou částku v zákonité měně. Fráze upadá na ceně zrychlenou cirkulací. Z nedostatku duševního zboží se tisknou fráze, vzniká inflace a konečně se za úplně znehodnocenou frázi nedostane vůbec žádný ekvivalent.

Pro novinářskou frázi je příznačná záliba v byvším, dávno uplynulém a v neskutečnosti. Politická terminologie našich novin je ovšem svou povahou bojovná, ale čerpá ze středověkého válečnictví. Ignoruje dnešní principy a zbraně nynějšího válečnictví. Je schována za svým valem a odolává nárazům moderní civilizace. V politické frazeologii nenajdeme kulomet, vrhače plamenů, drátěné překážky a vlčí jámy. Tu a tam se ozývá již bubnová palba a vyklizují se přední pozice. Valnou měrou však náklonnost k politické frázi patří středověku. Bojuje se s odkrytým hledím, vchází se v řečnický turnaj, najatí žoldnéři lámou za své pány kopí; vrhají se smolné věnce do našich tvrzí, otravují se studně, vstupuje se na kolbiště s čistým štítem, straničtí novináři nazývají se panoši svých zaměstnavatelů i vysílají se otrávené šípy. A často ozývá se v našich novinách slovo: Zrada! Bylo to oblíbené slovo starších spisovatelů historických románů a z těch bylo převzato do novin. Novinářská fráze, jsouc ponořena v konvenční, romantickou náladu, jeví zvláštní oddanost k této starobylé rekvizitě. Zrada značí, že nějakého cíle nebylo dobyto přímo, ale postranními cestičkami. Postranní cestičky jsou kroucené. Fráze je slovní ornament. Ornament je kroucený, a proto je zrada v novinářské politické terminologii nepostradatelná.