V poslední době mám ale spíš pocit, že by někdo mohl začít psát hodně tlustý spis s inverzním názvem: O nepatřičnostech v jazyce - či vůbec komunikaci mezi lidmi.

Co tím míním? Slovní i mimoslovní dorozumívání mezi našinci strašlivě upadá. Obvykle se míní, že za to mohou moderní technologie. Například mobily. Že se mezilidská komunikace namnoze redukuje na ikony, „smajlíky", zkratky, jimž rozumějí jen zasvěcení (zdali víte, že „pls" znamení „prosím" a „btw" je vlastně "mimochodem"?). Dnes by těžko mohl Konrád napsat Epištoly k nesmělým milencům nebo Dostojevskij Bílé noci. Knížky už tak tenké by se pod vlivem naší digitální novořeči smrskly ve dva odstavce. Kam se hrabe těsnopis podle Herouta a Mikulíka!

Ono je to samozřejmě ještě mnohem horší. Moje dcera, je jí třiadvacet a studuje na univerzitě psychologii, čili by se dalo předpokládat, že ještě jakýs takýs vztah ke kultuře komunikace má, mne tuhle poučila, že už ani ty esemesky její generace nepíše. Jsou příliš zdlouhavé. Na chytrém mobilu si vycvaknou nějakou tu sociální síť a tam prožvaní noc s někým, koho nazývají přáteli, aniž je kdy viděli byť na minutu. A v té řeči leccos znamená leccos jiného, obvykle podle anglojazyčné souzvučnosti: U znamená Ty (You), 4 znamená Pro (For vs. Four), 2 znamená K (To vs. Two) atd. Nechtějte po mně opakovat jedinou celou větu z tohoto pozdního Orwellistánu!