V poslední době mám ale spíš pocit, že by někdo mohl začít psát hodně tlustý spis s inverzním názvem: O nepatřičnostech v jazyce - či vůbec komunikaci mezi lidmi.
Co tím míním? Slovní i mimoslovní dorozumívání mezi našinci strašlivě upadá. Obvykle se míní, že za to mohou moderní technologie. Například mobily. Že se mezilidská komunikace namnoze redukuje na ikony, „smajlíky", zkratky, jimž rozumějí jen zasvěcení (zdali víte, že „pls" znamení „prosím" a „btw" je vlastně "mimochodem"?). Dnes by těžko mohl Konrád napsat Epištoly k nesmělým milencům nebo Dostojevskij Bílé noci. Knížky už tak tenké by se pod vlivem naší digitální novořeči smrskly ve dva odstavce. Kam se hrabe těsnopis podle Herouta a Mikulíka!
Ono je to samozřejmě ještě mnohem horší. Moje dcera, je jí třiadvacet a studuje na univerzitě psychologii, čili by se dalo předpokládat, že ještě jakýs takýs vztah ke kultuře komunikace má, mne tuhle poučila, že už ani ty esemesky její generace nepíše. Jsou příliš zdlouhavé. Na chytrém mobilu si vycvaknou nějakou tu sociální síť a tam prožvaní noc s někým, koho nazývají přáteli, aniž je kdy viděli byť na minutu. A v té řeči leccos znamená leccos jiného, obvykle podle anglojazyčné souzvučnosti: U znamená Ty (You), 4 znamená Pro (For vs. Four), 2 znamená K (To vs. Two) atd. Nechtějte po mně opakovat jedinou celou větu z tohoto pozdního Orwellistánu!
Aby toho však nebylo málo, pěkné podněty k tvorbě nám poskytují už delší čas ti, které bychom měli prý následovat: naše politické a společenské elity. Třeba jeden emeritní ministr zahraničí, ověnčený šlechtickými tituly, zásadně nechodí pro nehledané výrazivo daleko. Vulgarismy zpravidla častěji z oblasti vyměšování, než rozmnožování, probarvují jeho řeč do temně hněda, ještě že se dosud neujala audiovizuální projekce 4D, jak nám kinotechnologové vyhrožují (tedy vedle zážitků sluchových, zrakových a prostorových též třeba čichové). Týž kníže také proslul věru zdvořilou větou „když se někde žvaní kraviny, usínám". Ten pán totiž usíná vždy a všude, včetně jednání nejvyšších orgánů, dokonce i na tryznách a pietních sešlostech.
To jiný takový vydařenec, svého času český premiér, čerpal své komunikační osobitosti z historie: nebylo mu zatěžko nějaké vcelku odtažité a zdaleka ne tak dramatické okamžiky nazývat „osvětimskou lží" či „nocí dlouhých nožů". Až měl jeden obavu, zda pan ministerský předseda vůbec chodil ve škole na dějepis a tuší tedy, o čem to mluví. Ostatně jeho nejbližší nohsled, toho času vězněný pro korupci, se veřejně nazýval jeho „Bormannem", míněno osobním důvěrníkem. Pan premiér to jednou v parlamentu završil pěkně vzorově napřaženým prostředníčkem (obvykle znamenajícím v řeči našich přátel za mořem sousloví f*ck you). Premiér se tehdy vymlouval, že tím naznačoval, že předřečník „je jednička", ale nikdo mu to nevěřil, neboť výmluva tak banální skoro nestojí ani za usmrknutí.
Před nedlouhým časem vstoupil na pole řečnických inovací další náš premiér, sice z opačného ideového tábora, avšak neméně inovativně. Na adresu svého nejbližšího vládního spolupracovníka, prvního vicepremiéra, prohlásil veřejně a písemnou formou, že tento pán „ojebal" naši republiku. Tato věta překvapila dvojnásobně. Jednak si její autor až do vyslovení toho slova poměrně dával záležet na tom, aby vystupoval aspoň s jistým formálním dekorem, když už neměl co říci a jeho řeč byla zpravidla obsahově dutá. Jeho přestup na pomyslnou druhou stranu se tak jeví zřejmě jako snaha vyhovět obvyklému úzu, a možná také nadeběhnout domnělé poptávce veřejnosti. To je však omyl. Hrubostí a vulgaritou osloví zase jen hrubce a sprosťáky, a ti ho volit nebudou, protože prostě nechodí k volbám.
Konec konců pochmurně nízké skóre páně předsedovy strany v posledních volbách ukazuje názorně, že i kdyby se pan předseda „ujebal", na ten dvojciferný verdikt prostě může zapomenout. On totiž bývá výsledkem vykonané práce, kterou veřejnost vidí, nikoli vyřčených slov, které veřejnosti skřípou v uších.
A tak nám po tom všem nevkusném jazykovém trylkování zbývá jen jistá pachuť z toho, že se naše kultura zase o kousek přiblížila k nule. Doufejme alespoň, že zde platí základní fyzikální zákony a neocitneme se v hodnotách záporných. Jak by asi vypadaly?
Petr Žantovský
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
