Vážený malý velký muži,
dnešní dopis adresuji Vám, protože právě na Vás v těchto dnech velmi často myslím. Zítra, 3. března, vzpomeneme smutné datum, před dvaadvaceti lety jste napořád odešel. Za měsíc, 12. dubna, máte narozeniny. Bylo by Vám dvaasedmdesát. Rád bych Vám aspoň takhle na dálku poslal místo pozdravu toto laudatio. Tuhle nám jedna televizní stanice zopakovala nádherný starý film, z časů, kdy se ještě točily filmy i v pravlasti tohoto umu, kdy se ještě hrdým slovem film neoznačovaly jen přituplé komiksové střílečky a kdy herci jako Dustin Hoffman, navzdory zanedbatelné výšce a přerostlému nosu, neslezli z plátna a z mysli a srdce divákova. Ten film se jmenoval Malý velký muž, určitě si na něj vzpomenete. Byl o chlapci – muži, jehož vychovali Indiáni ve svých zvycích a ideálech, a on pak měl problém s touto výbavou obstát v agresivním a nenažraném světě bledých tváří. I ten, kdo film neviděl, asi z toho kontextu pochopil jeho název. A také důvod, proč jsem jej vetkl do oslovení tohoto dopisu zaslaného přes propast nicoty právě Vám.
Narodil jste se na severní Moravě, což je země tvrdých hlav, neústupných a neohebných. Váš dědeček založil a vedl tiskárnu, kde se tiskly na svou dobu unikátní bibliofilie. Bylo to takové dosti vybíravé a kultivované podnikání. Tady někde jste asi pak, v tom krátkém období před šestým rokem života, než Vaší rodině tiskárnu sebrali vítězní komunisté, přišel ke své vybíravosti a kultivovanosti. Vaše verše vyrůstaly z nejhlubších tradic české poesie, byl jste v tomto smyslu dědicem Erbena, Máchy, Dyka, jistě i Nezvala z dob, kdy ještě nepsal agitky. Právě těmi verši jste vstoupil do nezapomnění, zvlášť když jste je zhudebnil, či spíše podtrhnul jejich přirozenou melodičnost, aby si je mohl zazpívat každý, kdo porozuměl. A takových bylo velmi mnoho, zejména v době, kdy jste byl daleko, v německé emigraci, která Vám byla tak těsná. Emigrace byla těsná každému, kdo emigroval z nutnosti, a ne pro kariéru. Každému, kdo srdcem zůstal tady, jen tělo žilo jinde. Možná i proto jste se nesžil s německým prostředím, ačkoli jste velkoměsto, v němž jste bydlel a pracoval, nazýval s něžnou ironií „Mníškem“.
Je svým způsobem zákonité, že jste doma nebyl vlastně skoro nikdy prorokem. Na sklonku 60. let ještě stačilo vyjít jedno Vaše elpíčko a zlidovět pár písní a pak počátkem 90. let, po Vašem návratu, jste zase – po krátkém a možná i trochu naivním nadechnutí svobodného vzduchu – putoval do ofsajdu. Byl jste totiž nepohodlný, tamtěm tehdy i těmhle nyní. Vaše vybíravost a neohebnost se nehodila k těm všedním dobám obyčejných křiváků a každodenních lumpárniček, na nichž stojí stabilita světa. Vy jste se pohyboval v zámezí, kde kvetla poesie a věřilo se na veliká slova. Na to, že pravda není fráze a poctivost není k smíchu. A přitom právě kvůli těmto hodnotám Vás drnkaly ty statisíce lidí u táboráků a po bytových mejdanech. Možná si ve Vašich písničkách hledali vlastní odvahu, které nebylo dost na klinč s nepřející dobou, ale už to vědomí, že odvaha existuje a že ji někdo má, je posilující. A konec konců i ty Vaše neumělé vybrnkávky zvyšovaly Váš kredit u obyčejných lidí. Není každý virtuóz, ale čtyři akordy, které Vám většinou stačily, abyste o ně opřel katedrálu slov, zvládl skoro každý. Proto jste byl národním umělcem, který nepotřebuje diplom od presidenta a velké N na začátku. Umělcem milovaným národem, jenž mu rozuměl, navzdory tomu, že jste mluvil květnatě a psal, jako by Vám sami andělé ty rýmy napovídali.
A vidíte, mocní naší epochy Vás vystrčili do předsíně, protože nesnesli, že se jim smějete a říkáte jim nepříjemné pravdy. Nejvíc Václav Havel, však jste si ho za to taky mnohokrát podal v proslovech i písních. Ten mocnář, co se obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška. Toho, který jediný mu smí beztrestně říci cokoli. Toho, jenž stejně jako v té Vaší písničce, každého krále přežije. Kdysi se říkalo, že Gustáv Husák vejde do dějin jako nepodstatný politik z éry Karla Gotta. Vím, je to nemístná nadsázka, která konec konců dosti a neprávem ubližuje spíše Husákovi, než by lichotila Gottovi. Ale kdybych se držel té metafory, pak bych řekl, i s vědomím strašlivého zjednodušení, jež vyslovuji, že Havel byl jen hercem v roli krále, ale Vy jste byl tím šaškem, jenž na celé jeviště vykřikoval to, co jsme si mysleli. Tím, kdo zůstal živý v nás, kteří jsme naslouchali. Nemohl jste najít srozumění se světem bledých tváří, neboť jste vzešel ze zvyků a ideálů, jež bledé tváře nechápou, a proto neuznávají, a proto potírají, likvidují, a s tím i jejich nositele.
Viděl jsem Vás naposledy v malém podzemním divadélku, kde bylo tak patnáct věrných posluchačů. V té době Vás rádia nehrála, pro oficiální kruhy jste neexistoval, jako by Vás – zase už – předurčili k zapomnění. Když jste pak, krátce poté, odcházel vyprovázen tisícovým davem, ke svému „šéfovi“, jak jste půlkacířsky nazýval toho, k němuž dojde jednou každý, a záleží jen na něm, zda rovný jako topol, i když nevelkého vzrůstu, nebo v předklonu či na kolenou, ptal jsem se sám sebe: kde byly ty zástupy, když jste je potřeboval? Krčily se ve strachu, aby se spojenectvím s Vámi neušpinily. Zapomněly.
A tak k Vašim narozeninám přeju nám, co jsme tu zatím zůstali, víc paměti. Protože paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce.
V úctě Váš
Petr Žantovský
Psali jsme:
autor: PV
