Slogan Ubavit se k smrti samozřejmě vystihuje Váš postoj k roli médií v dnešním světě. Tady je třeba říci, že slovo „dnešní“ má více významů. Kniha vyšla původně roku 1985 a reagovala na „výročí“ Orwellova alegorického románu 1984. Ptáte se v ní – zjednodušeně řečeno – co z chmurných Orwellových vizí o sešněrované a totalitní společnosti se naplnilo, a jakou roli v tom hrají masová média, zejména televize. Druhým opěrným bodem je rovněž dílo literární, a to román Aldouse Huxleyho Brave New World (česky vyšlo počátkem 70. let v překladu Miroslava Holuba jako Konec civilizace). Což je také utopie o tom, kam může civilizace dospět, nebude-li uplatňovat rozum a bude-li příliš spoléhat na své puzení k „dobru“ a „pohodlí“. Z hlediska literárního jde o dvě výjimečná díla, z hlediska věcného se v tom mezičase od prvního vydání k dnešku ukázalo, že možná víc než prostá donucovací totalita podle Orwella v moderní či postmoderní společnosti platí onen všeobecně sdílený život v líbivé lži podle Huxleyho.

Obvykle se má za to, že osobní život a dílo autora spolu souvisejí, ať už v souřadícím, či odporovacím způsobu. Pro ten Váš příběh platí, že je ztělesněním paradoxů rovněž vlastních zejména naší – tak podivuhodně pokrytecké – době. Narodil jste se a většinu života strávil v New Yorku. V roce 1953 jste promoval na univerzitě v New Yorku. Akademickou hodnost magistra jste získal v roce 1955. Posléze, v roce 1959, jste začal učit na New York University. V roce 1993 jste byl jmenován univerzitním profesorem, jako jediný pouze s magisterským titulem. Až do svého skonu v roce 2003 jste napsal 18 knih a více než 200 časopiseckých a novinových článků pro The New York Times, Time Magazine, The Harvard Education Review, The Washington Post či Los Angeles Times. Navzdory obšírné a osobité odborné práci Vás ale odborná, tzv. mediologická veřejnost vzala na milost až po Vaší smrti. To vypovídá o bizarnosti některých, i nám tak dobře známých rysů vědeckého snobismu. Irena Reifová v předmluvě k českému vydání knihy Ubavit se k smrti píše: „Dnes by (Postman) měl potíže získat byť jen místo asistenta, protože ani při své publikační hyperaktivitě nikdy nevydal článek v některém z elitních časopisů, jejichž relevance se vyjadřuje speciálním indexem. Do takového periodika pronikl až jako nebožtík, když mu časopis The International Journal od Press/Politics rok po smrti z piety otiskl starší přednášku. Postman byl v odborné komunitě enfant terrible: čtenářským zájmem oceňovaný a kolegy za zády posmívaný. Mezi nimi měl pověst autora jakýchsi vědecko-popularizačních harlekýnek. Není přitom zdaleka vyloučené, že mnoho blazeovaných filosofů zažívalo při čtení jeho textů tajně pocit rozbřesku a nejeden z nich pochopil McLuhana až přes Postmana“. Možná i všechna tato fakta svědčí o tom, že jste ve svém díle, masověji odstartovaném právě knihou Ubavit se k smrti, sáhl takříkajíc na obnažený nerv doby.

Je třeba říci, že spravedlnost, kterou přináší čas, byť obvykle mnohem později, než by bylo třeba, dostihla i Vaše dílo. Pojmy, jimiž jste zabydlil své teorie, pronikly do každodenní mluvy aktérů novinářského vzdělávání. Například Vámi definovaný pojem infotainmant, tedy sdělování informací zábavnou formou, patří dnes k nejběžnějším termínům z mediální teorie. Už zde jste byl značně prorocký. Onen Vámi popsaný fenomén zábavnosti, inscenovanosti, a tedy manipulace s realitou i jejím příjemcem, se mezitím stal hlavním stavebním kamenem víceméně veškeré mediální komunikace. Jedním z klíčů k oné „éře prázdnoty“, jak epochu samoúčelného „bavení se (třeba až k smrti)“ mnoho let po Vás přesně nazval Gilles Lipovetsky. Zábava je hlavní náplní postmoderních životů a díky technologiím se vzdaluje od reality ještě rychlejšími skoky, než za Vašeho času.