Rok na věci pracují a po roce vystaví dílo vyjadřující konkrétní pohled konkrétního umělce na přisvojené (a osvojené) téma. Byla to témata, co má paměť slouží, věru rozmanitá. Třeba Kráska a zvíře. Věčný antagonismus vnější a vnitřní pohlednosti a ryzosti. Nebo Hádala se duše s tělem, motto, které snad opravdu nepotřebuje slůvka vysvětlení, krom toho, že je též věčné – už v baroku si lid vědoucí o životě své na toto téma prozpěvoval své melodie, které pak pan Sušil zapsal do svých sbírek uchovaných pro věčnou paměť toho, kdo pamatovat chce. Mně osobně se asi z těch posledních let nejvíc zalíbilo téma České moře, pocházející z erbovní básně Jiřího Žáčka. Úžasný sonet, jenž zaslouží ocitovat celý: „České moře, dárek od Shakespeara,/ pohádkový omyl, který potěší,/ cosi jako láska, naděje a víra,/ moře pro neplavce, moře pro pěší,// moře bez vody a bez příboje,/ nekonečné moře všeho, co bys chtěl,/ moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,/ moře utonulé v buňkách našich těl,// moře sebeklamů, moře nebezpečí,/ moře, které mumlá vyhynulou řečí,/ zamořené moře, moře našich dob,// moře, z něhož zbyly útesy a břehy,/ zkamenělé moře milosti a něhy,/ moře hoře, naše kolébka i hrob.“ Žáček v tom textu podal vysvětlení celé naší existence, jejího půvabu i marnosti. A Tví přátelé malíři, sochaři, fotografové a jiní beznadějní optimisté života, tomu textu dodali svou vlastní formu. Kdo neviděl, nemá, jak to prožít. Představivost tu nepostačuje. Letos jste si vypomohli výročím, mělť otec vlasti kulaté narozeniny, i hodila se z jeho díla také nějaká ta slova do štítu výstavy, nazvané souhrnně Soukromé slavnosti:„Co je platna hojnost věcí, není-li čisté svědomí?“ Taky slova do pranice, zejména v té naší době.
Vzpomínám si, že před lety letoucími stáli u počátku těchto výstav kromě Tebe též dva mužové, žel již nežijící. Předně Alex Koenigsmark, Tvůj manžel a velký spisovatel český, ten udal cyklu tón, smysl a energii. Ta energie drží doposud, byť Alex už se dívá jenom z míst, kam my ostatně zatím jen spěcháme. A druhý, nemohu na něj zapomenout, byl Ladislav Jíša, rozhlasový producent, který spolu s Alexem a Tebou započal tradici těchto výstav ve Znojmě, u příležitosti každoročního vinobraní – ó, jak se k sobě to všechno krásně hodilo: zralé víno, zralé myšlenky, zralí autoři – a náramné chvíle s tím vším prožité. Leč ani Ládi Jíši není. Tak jsi tu na to zbyla sama.
Vlastně ne: Tví přátelé od barev, dlát, lisů a zvětšováků, kteří stárnou spolu se světem, ale jejich dílu to spíše přidává, než by ubíralo. Považoval jsem si za čest otevřít Tobě, Alexovi a těm všem dveře do Galerie Portheimka v centru pražského Smíchova, kde se už od roku 2008 koná rok co rok tato bezprecedentní umělecká bakchanálie, tato revolta odcházejících, toto přihlášení se: hle, ještě jsme tady, žádné, ani ty nejostentativnější výkřiky nás dosud neumlčely, nezahnaly do ticha, protože my děláme to, co chceme, o čem jsme přesvědčeni. Už jsme toho ostatně udělali tolik, že víme, k čemu je tvorba dobrá: k záchraně tvořícího. A to nám nevezmete, i když bude ministrem kultury zubař z okresního města, družinářka nebo páter vyklouz. Ti nevědí, nikdy nevěděli, k čemu vlastně je umění na světě a proč je někdo ještě stále, s podobným šílenstvím, tak málo nebo vůbec placeným, provozuje. Proč obtěžuje erár svým bytím, proč připomíná věci věčné, ačkoli žijeme přece od zakázky k zakázce, od provize k provizi… I toto, velmi politické, stojí mezi řádky Tvých a jejich každoročních výstav na dobře padnoucí téma.
Paměti, postůj, a vydej ještě aspoň trochu plodu. Přihrejmi na papír pár jmen, která se rok co rok na výstavě opakovala – či opakují: zesnulí předně: Jaroslav Šerých, Jan Grimm, Alena Koenigsmarková, Jan Souček, a ovšem jistě, žijící zejména: Aleš Krejča, Antonín Stibůrek, Valdemar Sokol. Josef Velčovský, Vladimír Kaska, Jan Eckert, Miroslav Jiránek, Jiří Šuhájek, Ivan Exner, Jiří Mocek, Olga Vyleťalová,všechny si nevybavím, ale všichni jsou Tvá, tak nekonečně spletitá a široká rodina. Takže vlastně tohle otevřené a velice děkovné psaní je adresováno vlastně jim všem. Ale hlavně Tobě. Bez Tebe by to každoroční krásné zlobení určitě už dávno nebylo.
A to letošní, které zrovna končí, berme jako předehru k tomu příštímu.
I v tom je důvod vydržet, a to Ty dobře víš.
Tvůj
Petr Žantovský
P.S.
Kdo nevěří, ať tam běží: konkrétně v těchto dnech do Empírového skleníku Pražského hradu, kde se pod záštitou prezidenta Miloše Zemana koná jedna z výše popsaných výstav, pod titulem, který snad netřeba vysvětlovat: Královské slavnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
