Rok na věci pracují a po roce vystaví dílo vyjadřující konkrétní pohled konkrétního umělce na přisvojené (a osvojené) téma. Byla to témata, co má paměť slouží, věru rozmanitá. Třeba Kráska a zvíře. Věčný antagonismus vnější a vnitřní pohlednosti a ryzosti. Nebo Hádala se duše s tělem, motto, které snad opravdu nepotřebuje slůvka vysvětlení, krom toho, že je též věčné – už v baroku si lid vědoucí o životě své na toto téma prozpěvoval své melodie, které pak pan Sušil zapsal do svých sbírek uchovaných pro věčnou paměť toho, kdo pamatovat chce. Mně osobně se asi z těch posledních let nejvíc zalíbilo téma České moře, pocházející z erbovní básně Jiřího Žáčka. Úžasný sonet, jenž zaslouží ocitovat celý: „České moře, dárek od Shakespeara,/  pohádkový omyl, který potěší,/ cosi jako láska, naděje a víra,/ moře pro neplavce, moře pro pěší,// moře bez vody a bez příboje,/ nekonečné moře všeho, co bys chtěl,/ moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,/ moře utonulé v buňkách našich těl,// moře sebeklamů, moře nebezpečí,/ moře, které mumlá vyhynulou řečí,/ zamořené moře, moře našich dob,// moře, z něhož zbyly útesy a břehy,/ zkamenělé moře milosti a něhy,/ moře hoře, naše kolébka i hrob.“ Žáček v tom textu podal vysvětlení celé naší existence, jejího půvabu i marnosti. A Tví přátelé malíři, sochaři, fotografové a jiní beznadějní optimisté života, tomu textu dodali svou vlastní formu. Kdo neviděl, nemá, jak to prožít. Představivost tu nepostačuje. Letos jste si vypomohli výročím, mělť otec vlasti kulaté narozeniny, i hodila se z jeho díla také nějaká ta slova do štítu výstavy, nazvané souhrnně Soukromé slavnosti:„Co je platna hojnost věcí, není-li čisté svědomí?“ Taky slova do pranice, zejména v té naší době.

Vzpomínám si, že před lety letoucími stáli u počátku těchto výstav kromě Tebe též dva mužové, žel již nežijící. Předně Alex Koenigsmark, Tvůj manžel a velký spisovatel český, ten udal cyklu tón, smysl a energii. Ta energie drží doposud, byť Alex už se dívá jenom z míst, kam my ostatně zatím jen spěcháme. A druhý, nemohu na něj zapomenout, byl Ladislav Jíša, rozhlasový producent, který spolu s Alexem a Tebou započal tradici těchto výstav ve Znojmě, u příležitosti každoročního vinobraní – ó, jak se k sobě to všechno krásně hodilo: zralé víno, zralé myšlenky, zralí autoři – a náramné chvíle s tím vším prožité. Leč ani Ládi Jíši není. Tak jsi tu na to zbyla sama.

Vlastně ne: Tví přátelé od barev, dlát, lisů a zvětšováků, kteří stárnou spolu se světem, ale jejich dílu to spíše přidává, než by ubíralo. Považoval jsem si za čest otevřít Tobě, Alexovi a těm všem dveře do Galerie Portheimka v centru pražského Smíchova, kde se už od roku 2008 koná rok co rok tato bezprecedentní umělecká bakchanálie, tato revolta odcházejících, toto přihlášení se: hle, ještě jsme tady, žádné, ani ty nejostentativnější výkřiky nás dosud neumlčely, nezahnaly do ticha, protože my děláme to, co chceme, o čem jsme přesvědčeni. Už jsme toho ostatně udělali tolik, že víme, k čemu je tvorba dobrá: k záchraně tvořícího. A to nám nevezmete, i když bude ministrem kultury zubař z okresního města, družinářka nebo páter vyklouz. Ti nevědí, nikdy nevěděli, k čemu vlastně je umění na světě a proč je někdo ještě stále, s podobným šílenstvím, tak málo nebo vůbec placeným, provozuje. Proč obtěžuje erár svým bytím, proč připomíná věci věčné, ačkoli žijeme přece od zakázky k zakázce, od provize k provizi… I toto, velmi politické, stojí mezi řádky Tvých a jejich každoročních výstav na dobře padnoucí téma.