Milé dnešní oslavenkyně!

Každoročně v tento den píšu ženám, které znám, pár slov k svátku, který nám mužům připomíná to nejlepší, co nás v životě mohlo potkat. A přeji těm ženám to, co si samy přejí, protože jen tak budou spokojené, abychom mohli být spokojení my. Je to taková prostá gratulace, či spíše poděkování těm, bez nichž by naše životy byly míň než poloviční.

Po pravdě musím říci, že nejednu z oslovených tím oslovením překvapím či zaskočím, protože tento dnešní svátek za ta léta, co se veřejně neslaví, jim vypadl z paměti. Většinou si to ale rády připomenou, protože kdo by odmítal drobné polichocení, pohlazení po duši? Jen jedna paní kdysi, nebudu ji jmenovat, ale mnoho lidí ji zná z politiky, kde se za ta léta veřejného pobývání vyprofilovala v docela solidní sufražetku, reagovala na mé laudatio značně podrážděně a s téměř třídně-ideovým opovržením. To myslíte vážně? otázala se. Inu, když neví, nepovím, chytrému napověz, hloupého kopni, říkalo se u nás doma. A já dodávám: jsou situace, kdy je i ta druhá rada zbytečná. Když si mé přání nepřeje, tak jí prostě nepřeju. Její škoda. Připravuje se o jednu z mála příjemností, které nám tento trudný pochod vysychajícím potokem času poskytuje.

Proč to ale činí?  Co je na tom svátku žen tak strašného a zavrženíhodného? Jen to, že vznikl v upomínku na boj nějakých dávných tkadlen za důstojnější postavení v práci a životě? Co je strašného a zavrženíhodného na tkadlenách, které se pokusily vzít svůj osud do hrsti? Nebo je strašné a zavrženíhodné vzít si z té upomínky onen symbol a uctívat fetiš věčného a obdivuhodného ženství, které se stará o přežití rodu, zatímco muži se obyčejně starají spíše o jeho vyhynutí?