Potíž je však v tom, že mnohdy překážejí mladým, dosud nic neznamenajícím, ale velmi ambiciózním adeptům akademických kariér: těžko najdeme v širém okolí takové kvantum třicetiletých docentů; i dnešní předseda ODS Petr Fiala byl profesorem již ve 39 letech, což bývá obvykle věk, kdy skuteční vědci teprve začínají shrnovat první závěry svého bádání a zkoumat další cesty. Pro někoho však tam, kde jiný pokorně nachází start, stojí už sebevědomý cíl.

Pamatuji se, jak před několika lety jistá výsadní rozhodující úřednice o bytí a nebytí vysokých škol, když jsme jí předložili žádost o akreditaci nových oborů, v nichž stála i taková jména pedagogů jako prof. Valtr Komárek (tehdy cca osmdesátiletý) či prof. Jan Hyvnar (tehdy sotva sedmdesátiletý), byli jsme vyhnání s poukazem na to, že tito staří pánové již nejsou zárukou kvalitního odborného rozvoje oboru a školy. Pan prof. Hyvnar byl přímo u toho, a vida jeho blednoucí tvář, bál jsem se o jeho zdraví. Panu prof. Komárkovi jsme zprávu o této neuvěřitelné zpychlosti ani nepodali. Styděli jsme se totiž za tu úřednici a tu komisi. Kdo už jiný, než zkušení odborníci, duševně plně při síle, byť třeba fyzicky již nikoli, nositelé nenahraditelných zkušeností, vědeckých i životních, by měl být zárukou „kvalitního odborného rozvoje“!