Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 4 – Krvavé déja vu

22.01.2017 12:41

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Dnešní ohlédnutí do relativně velmi nedávné „sedmičkové“ minulosti má nepříjemně hořkou příchuť pocitu zvaného obyčejně „déja vu“. Česky řečeno: to už jsme někde viděli…

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 4 – Krvavé déja vu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Až se jednou bude psát historie našich dnů, pokud vůbec ještě někdo někdy bude mít příležitost psát nějaké dějepisné knihy, pak stigmatem naší éry je další z mnoha zástupných válek. Tentokrát v Sýrii, předtím v Iráku, Afghánistánu, Koreji… Kdybychom si chtěli definovat „zástupnou válku“ případně „válku v zastoupení“, pak to je taková válka, ve které na ní (zpravidla) nepřímo zúčastněné strany – státy – používají jiných stran, místo aby se střetly v přímém konfliktu. Přeneseně je i tento pojem používán – vedle pojmu zástupný konflikt – v psychologii, sociologii a politice pro snahu osob nebo skupin prosadit názor nebo zájem nepřímo, v jiných okolnostech a souvislostech, než kam by takové prosazování patřilo. Dále označují tyto pojmy i nasazení jiných ve vlastním zájmu, pokud možno tak, aby byli přesvědčení, že hájí zájmy své. Potud encyklopedie.

Roku 1967 kulminovaly události souhrnně nazývané jako „druhá válka v Indočíně nebo častěji „válka ve Vietnamu“. K její genezi: Po porážce Francouzů v koloniální válce byla dosavadní celistvá Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos a Vietnam. Výsledkem Ženevské konference v roce 1954 bylo rozdělení Vietnamu na dva nezávislé státy, Severní Vietnam (Vietnamská demokratická republika v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamská republika s hlavním městem Saigonem). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly, protože se USA a Jižní Vietnam obávaly Ho Či Minova vítězství. Komunisté se proto rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky pomoci SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. To všechno za podpory místního obyvatelstva, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu.

Od počátku 60. let se ukázalo, že jihovietnamské vojenské jednotky jsou na boj s Vietkongem zcela nepřipravené. Vzhledem k záruce amerického prezidenta Johna F. Kennedyho narůstala vojenská podpora USA. Amerika se – podobně jako před nimi Francouzi – soustředila na vojenské řešení a opomíjela politické aspekty konfliktu, zejména právě důvod, proč mají partyzáni podporu obyvatel. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců.

Dne 2. srpna 1964  byl v Tonkinském zálivu napaden třemi torpédovými čluny severovietnamského námořnictva americký torpédoborec USS Maddox (DD-731). Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám neutrpěl žádné ztráty či zranění. Dva dny nato Maddox spolu s dalším torpédoborcem USS Turner Joy (DD-951) zhruba dvě hodiny ostřeloval radarové cíle, které považoval za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů radaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá, přičemž podle později odtajněných amerických materiálů byl incident záměrně vymyšlen tehdejším americkým ministrem obrany McNamarou. Prezident Lyndon Johnson údajně v roce 1965 v soukromí přiznal, že „pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby“.

Přesto týž prezident Johnson po incidentu schválil letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.  5. srpna podnikly první nálet letecké síly jihovietnamského letectva společně s americkými letadly, které startovaly ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“.

Do Vietnamu bylo posíláno stále více Američanů. Koncem roku 1967 jich tam bylo 463 000, 30. dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků. Do konce roku 1969 překročily americké ztráty 40 000 padlých. Vietnamem prošlo za během války celkem 2,6 milionu Američanů, z nichž zhruba 1 až 1,6 milionu se vícekrát setkalo v boji s nepřítelem. Asi 60 000 veteránů do roku 1982 spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na předávkování drogami. Průměrný věk Američana bojujícího ve Vietnamu byl 19 let (během 2. světové války to bylo 26 let). Přičemž 61% padlých bylo mladších 21 let.

Válka byla vedena se značnou krutostí; trpěli vietnamští civilisté (za všechny jmenujme především smutně proslulý masakr v My Lai) a bylo ničeno životní prostředí po celé zemi. USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, aby po odlistění přestal prales partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (Agent Blue) na zničení úrody rýže.

Válku poznamenal rostoucí odpor v řadách americké veřejnosti. Vzrostla popularita různých mírových hnutí, např. 26. března 1967, se na protest proti válce ve Vietnamu a rasismu shromáždilo sto tisíc lidí v Central Parku v New Yorku.

Výsledkem války bylo, že vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden stát. Základ k tomu položily tzv. Pařížské dohody, které byly podepsány 27. ledna 1973 v Paříži. Podle nich měly USA stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu nejpozději v průběhu následujících 60 dní. Téhož roku 1973 dostali Nobelovu cenu za mír americký diplomat Henry Kissinger a vietnamský revolucionář Lê Đ?c Th?, který ji odmítl, řka, že v zemi stále není mír. Až 2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská socialistická republika.

Proč to vlastně připomínat dnes, po padesáti letech? Protože velmocenské jednání se v čase nemění. Znovu a znovu se rozehrávají kruté hry na geopolitické šachovnici, zástupné konflikty, jejichž smyslem je buď vnést chaos do relativně funkčních zemí a tyto pak snadno ovládnout, nebo znemožnit potenciálnímu protivníkovi, aby zahrnul daný region do teritoria svého vlivu. Přesně o to se dnes hraje v Sýrii. Jen tam nejsou angažovány přímo americké jednotky, jen šiky „poradců“ a politická podpora guerillám usilujícím o převzetí země podle vzorů muslimského bratrstva v Libyi, Egyptě a jinde. Výsledky známe: rozvrácené země, utrpení milionů obyvatel (nyní navíc s migračním dozvukem) a rozbití doposud stabilního bodu na rozmezí mocenských zájmů. Je to stále stejná písnička, jen pískaná podle místa a času v jiné tónině. Proč Američané bojovali o Vietnam? Proč museli podvrhnout strategické informace, aby měli záminku ke vstupu do Iráku? Proč se prolamují mezinárodní dohody a NATO se chce rozepnout až na východní Donbas? Hodně, a hlavně zbytečně krvavé déjà vu…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…