Až se jednou bude psát historie našich dnů, pokud vůbec ještě někdo někdy bude mít příležitost psát nějaké dějepisné knihy, pak stigmatem naší éry je další z mnoha zástupných válek. Tentokrát v Sýrii, předtím v Iráku, Afghánistánu, Koreji… Kdybychom si chtěli definovat „zástupnou válku“ případně „válku v zastoupení“, pak to je taková válka, ve které na ní (zpravidla) nepřímo zúčastněné strany – státy – používají jiných stran, místo aby se střetly v přímém konfliktu. Přeneseně je i tento pojem používán – vedle pojmu zástupný konflikt – v psychologii, sociologii a politice pro snahu osob nebo skupin prosadit názor nebo zájem nepřímo, v jiných okolnostech a souvislostech, než kam by takové prosazování patřilo. Dále označují tyto pojmy i nasazení jiných ve vlastním zájmu, pokud možno tak, aby byli přesvědčení, že hájí zájmy své. Potud encyklopedie.
Roku 1967 kulminovaly události souhrnně nazývané jako „druhá válka v Indočíně nebo častěji „válka ve Vietnamu“. K její genezi: Po porážce Francouzů v koloniální válce byla dosavadní celistvá Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos a Vietnam. Výsledkem Ženevské konference v roce 1954 bylo rozdělení Vietnamu na dva nezávislé státy, Severní Vietnam (Vietnamská demokratická republika v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamská republika s hlavním městem Saigonem). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly, protože se USA a Jižní Vietnam obávaly Ho Či Minova vítězství. Komunisté se proto rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky pomoci SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. To všechno za podpory místního obyvatelstva, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu.
Od počátku 60. let se ukázalo, že jihovietnamské vojenské jednotky jsou na boj s Vietkongem zcela nepřipravené. Vzhledem k záruce amerického prezidenta Johna F. Kennedyho narůstala vojenská podpora USA. Amerika se – podobně jako před nimi Francouzi – soustředila na vojenské řešení a opomíjela politické aspekty konfliktu, zejména právě důvod, proč mají partyzáni podporu obyvatel. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV