Snad jen Wabi Daněk se svou tuláckou romantičností v něm mohl najít aspoň něco dobrého: „Chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí, k zemi padá zlatý vodopád,“ zpíval, a myslel přitom zřejmě na to, že opadané listí obnaží větev, podstatu stromu, jeho čistotu a nahotu, poctivost, už neskrytou sebezlatějším kostýmem. Zemřel den před letošním sedmnáctým listopadem. Symbolicky. Stejně, jako symbolizoval svobodomyslné myšlenky svých věrných posluchačů a ztělesňoval jejich „Zvláštní znamení touhu“ (to je ovšem citováno opět z Ryvoly, společná krevní skupina se tu však nezapře). V dobách bezčasí, jímž bývá nazýván čas před 17. listopadem 1989, dával tisícům lidí pocit, že jejich putování po světě může mít smysl. Třeba jen v tom „stírání rosy na kolejích“. Utíkalo se tehdy mezi stromy, pryč od zdeúřední šedi „normálu“, i to byl postoj.

Letošní listopadové balábile v ulicích několika českých měst, hlavně Prahy, bylo ale jiné než to, o němž je psáno výše. V listopadu 1989 opadalo listí, už ne zlaté, spíš trouchnivějící, ale pod ním se ukázaly větve rukou, silné, odhodlané, nebo třeba jen už u konce s trpělivostí. Jistě. Může být, že si geopolitické změny ve střední a východní Evropě vynutila dějinná nutnost, která pak našla protagonisty v Reaganovi, Bushovi starším a Gorbačovovi. Může být, že by se listopad klidně mohl odehrát v lednu nebo srpnu roku předchozího nebo příštího. Už ale nebyla otázka „zda“, nýbrž jen „kdy“. Listopad přijít osudově musel, protože poslední zbytky babího léta omrzly spolu s perestrojkou a nadešel čas změny. A navzdory tomu všemu, co dnes víme, byl ten listopad dílem lidu – či spíše lidí. Možná nevědoucích, netrpělivých, dlouho čekajících, ale pak už rozhodnutých.

Velmi mnoho a často se lže o listopadu 1989. Čím dál jsme od něj, tím víc se o něm lže. Z jedné strany prší argumenty o již řečené historické nevyhnutnosti a dohodě velmocí jako výhradním a jediném genu změny. Z druhé strany vylézají jako červi z hlíny údajní hrdinové, kteří přece „udělali tu revoluci“. Různí miniaturní kariéristi, kteří včas zahodili své partajní nebo jen svazácké průkazy do kanálu, ověsili se trikolórou a našli první televizní kameru, která byla ochotna je zvěčnit. Kteří se navěsili na nové vůdce, jichž tu náhle bylo jako máku, snažlivě jim odezírali ze rtů každou frází a tu pak do pominutí opakovali jak ozvěna v horách. Kteří si nechali tisknout vizitky „poradce poradce prezidenta“ (ano, i takovou jsem na vlastní oči viděl). Kteří se poté rozlezli po všech možných veřejných funkcích, aby si pak vždycky jednou za rok užili svůj slavný den. Přece ten sedmnáctý listopad, kdy tak hrdinně zatočili s bolševikem. Obsadí veřejnoprávní studia a překřikují se do mikrofonů, kdo z nich byl důležitější a měl větší zásluhy. Jsou možná dokonce už tak daleko, že všem těm svým krásným zásluhám věří. Že se považují za hrdiny. Za tvůrce dějin. Což ovšem nijak nezmenšuje obludnou velikost a – s prominutím - hloupost té lži.