To jsou slova z úvodu tzv. Rudolfínského projevu, který přednesl tehdejší prezident republiky Václav Havel k oběma komorám našeho parlamentu v pražském Rudolfinu před dvaceti lety, přesně 9. 12. 1997. Bylo to jen několik dnů poté, co proběhla vnitrostranická a vládní krize, příhodně nazývaná „Sarajevský atentát“ - tehdejší premiér Václav Klaus dlel právě služebně v bosenském Sarajevu a právě on byl terčem zrady vlastních lidí i koaličních spojenců, provedené nestatečně v jeho nepřítomnosti. O výročí „Sarajeva“ jsme psali nedávno, i o jeho následcích v podobě vlády „opoziční smlouvy“. Skutečným vykřičníkem celé „sarajevské“ akce však byl právě Havlův projev.
Havel se ukázal jako dramatik: hru vymyslel, sepsal, zrežíroval a v závěrečném monologu vypointoval v roli hlavního (a možná i jediného) kladného hrdiny. Právě on totiž byl inspirátorem, zřejmě i iniciátorem „Sarajeva“ a v tomto projevu se vystavil světu jako poslední spravedlivý, který moudře vše vyhodnotí, posoudí a stanoví směr dalšího pochodu. Je asi zbytečné dodávat, že všechna ta kritická slova, a mnohá oprávněná, která vyslovil, měla padnout výhradně na hlavu „poražených“, zejména Václava Klause. Havel se po celou svou politickou kariéru opatrně, ale důsledně distancoval od jakékoli politické spoluzodpovědnosti. Vždy se stavěl do role nezávislého mentora, který, jak zpívá Jarek Novavica v pěkné, ale velice smutné písni Pane prezidente „všechno ví“ a tudíž „všechny zachrání“.
Havel nikdy nepřipustil, že by se mohl mýlit. Přitom jeho cesta politickým obludáriem české kotliny je lemována samými omyly. Stačí si vzít tu plejádu politických mládežníků, do nichž postupně investoval svou důvěru a obdařoval je přívlastky jako „perspektivní“, „nadějný“, „slibný“, „vhodný pro budoucnost.“ Kdyby budoucnost tvořili lidé doporučovaní průběžně Havlem, měli bychom kolem sebe samé Petry Buzkové, Michaly Lobkowicze, Ivany Pilipy, Martiny Bursíky či Šimony Pánky. Ani ti žel již nežijící z té dlouhé množiny Havlem protežovaných (Lux a Gross) jistě těžko kdy mohli sloužit jako opravdové vzory ryzího jednání, nezištných úmyslů a bohulibých cílů. A pokud si dobře vzpomínám, Václav Havel měl okamžiky, kdy bezmála do nebes vynášel i politiky typu Ivana Langera či Mirka Topolánka. Celou tuto plejádu pojí jeden společný jmenovatel: neúspěch. Zato ti, které Havel z duše nenáviděl, Klaus a Zeman, vždy v příhodném čase zvítězili. Každý jindy a za jiných okolností, ale v podobných bojích. Byly to boje o povahu a smysl celého polistopadového vývoje.
Nedávno řekla senátorka Wagnerová v televizi nesmrtelnou větu: „Pro mne,“ pravila, „nespočívá demokracie v tom, kdo vyhraje a dostane největší počet hlasů ve volbách, nýbrž v tom, jaké kdo hájí hodnoty“. Tím vlastně vyjádřila celý sucus Havlem prosazované (ne)politické filosofie, či spíše praxe. Není důležité, koho voliči obdaří svou důvěrou a dají mu hlas (už to, že vůbec došli k volební urně, je důkaz, že adresát hlasu je přesvědčil o správnosti jejich volby). Důležité je, zda „hájí ty hodnoty“. Jaké? No přece ty, které stanoví nějaká vyšší autorita, ať už se jmenuje Wagnerová, Havel, nebo třeba Jakub Janda z obrazovky svého pornoklipu a z řečniště svého europoidního (prý think-) tanku.
Havel si to tehdy v Rudolfinu vyřídil se všemi, kdo tyto jeho „hodnoty“ zřejmě, podle jeho soudu, sdíleli málo, či dokonce vůbec. Schytali to právníci, legislativci, partaje a jejich sekretariáty, samozřejmě ekonomové jako největší nepřátelé pravdy a lásky, neboť jedině díky nim (zejména Klausovi) stále ještě vítězí lež a nenávist. Nejvíce ze všech to ale odnesli lidé, normální běžní občané, kteří přece měli tolik příležitostí volit ony zastávače hodnot, a přitom (samozřejmě chybně) volili ty druhé. Však je také dostatečně známa okřídlená věta, vyjadřující esenci tohoto náhledu na politiku jako správu věcí obecných: „Demokracie je krásná věc. Má jedinou vadu: voliče“.
Kdo se i po těch dvaceti letech začte do Havlových slov, bude možná překvapen, že zde najde hořekování nad tím, jak málo se do té doby rozrostl tzv. „neziskový sektor“. Ještě v letech předrudolfínských operoval Havel spíše zobecňující floskulí „občanská společnost“. Zde už byl konkrétní: Podle něj se měly rozmanité příspěvkové a rozpočtové organizace (třeba z oblasti zdravotnictví či sociální péče) převést na „neziskové subjekty“. Prý budou ekonomičtější. Nu, nevím, Dělal jsem si nedávno inventuru hospodaření asi pětadvaceti neziskovek působících v sektoru péče o migranty a došel jsem k nijak překvapivému závěru: tyto organizace pobírají z veřejných zdrojů (municipálních, krajských, ministerských či z rozpočtů celostátních a evropských) nekonečné desítky, ba stovky milionů ročně a drtivé procento (mnohdy jdoucí až k číslu 80%) je určeno na mzdy a odměny pracovníků a spolupracovníků. Jestli to je ta „ekonomičnost“ podle Havla a jestli se tím směrem někdy v budoucnu masověji vydáme, tak velice rychle skončíme hospodářsky někde na úrovni severní Koreje. Většina peněz půjde do epolet a prebend vybraných neziskovkářských lídrů (pozor, ve Francii pod novým prezidentem Macronem pronikli už i do vlády, tak to zase taková sci-fi nebude), a z toho zbytečku se bude živit mezitím opět z nouze a z donucení poslušně zestátněná infrastruktura. Někdo se prostě o ty nemocné a nemohoucí starat musí. Neziskovkáři to se svými brožurami a koncerty Anety Langerové jistě nebudou.
To Václava Havla v Rudolfinu netrápilo. On měl jiný cíl: ponížit a zapudit svého hlavního rivala (Klause), pošpinit vše, co se za osm předchozích polistopadových let podařilo a pokud možno vrazit vidle do snah o to, aby toto „daření se“ pokračovalo. Jenže opět: nic takového není reálné. „Daření se“ je postaveno na odpracovaném, nikoli na odžvaněném a odbrožurkovaném. Neporučíme větru a dešti, soudruzi, musíme obdělávat tehdy, kdy fouká či prší tak, aby to pro naši úrodu bylo vhodné či dokonce výhodné. Jenomže ti, které Havel strkal do Klausovy lavice, tak prostinké úvahy nebyli mocni či k ní spíše ani nebyli ochotni. Když poroučení větru a dešti nevycházelo, mohli za to „ti druzí“ – zejména voliči, samozřejmě. A tak de facto vypadalo skoro celé patnáctiletí po konci Opoziční smlouvy.
Jsme dnes jakoby znovu na začátku. Karty jsou rozdány trochu podobně jako v roce 1998, i když jednoduše srovnávat a analogizovat třeba Klause s Babišem je nemožné. Také doba je jinde, digitální technologie převálcovala tradiční média a jejich kdysi monopolní propagandistický vliv, mnozí občané jsou díky tomu mediálně i občansky gramotnější. Je zde však naděje konečně uložit Havlův politický odkaz tam, kam patří: do knihovny, Protože poučný, to on je. Studovat jej má smysl. Už jen proto, abychom se vyvarovali stejných chyb.
A když už mluvíme o poučení, zacitujme na závěr pár slov opět ze samotného Havlova projevu starého dvacet let, ale třebas aspoň v tomto ještě trochu aktuálního:
„Jakkoli to, co prožíváme, je nepříjemné, stresující a v mnoha ohledech nebezpečné, může to být zároveň velmi poučné a k mnohému dobré: může to totiž vyvolat katarzi, tedy přesně to, v co antické drama vždy ústilo. To znamená pocit hluboké očisty a vykoupení. Pocit znovuzrozené naděje. Pocit osvobození. Pakliže nás dnešní krize donutí se vší vážností se znovu zamyslet nad charakterem našeho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou a výsledek takového zamyšlení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a všechny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyváženy.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
