To jsou slova z úvodu tzv. Rudolfínského projevu, který přednesl tehdejší prezident republiky Václav Havel k oběma komorám našeho parlamentu v pražském Rudolfinu před dvaceti lety, přesně 9. 12. 1997. Bylo to jen několik dnů poté, co proběhla vnitrostranická a vládní krize, příhodně nazývaná „Sarajevský atentát“ - tehdejší premiér Václav Klaus dlel právě služebně v bosenském Sarajevu a právě on byl terčem zrady vlastních lidí i koaličních spojenců, provedené nestatečně v jeho nepřítomnosti. O výročí „Sarajeva“ jsme psali nedávno, i o jeho následcích v podobě vlády „opoziční smlouvy“. Skutečným vykřičníkem celé „sarajevské“ akce však byl právě Havlův projev.

Havel se ukázal jako dramatik: hru vymyslel, sepsal, zrežíroval a v závěrečném monologu vypointoval v roli hlavního (a možná i jediného) kladného hrdiny. Právě on totiž byl inspirátorem, zřejmě i iniciátorem „Sarajeva“ a v tomto projevu se vystavil světu jako poslední spravedlivý, který moudře vše vyhodnotí, posoudí a stanoví směr dalšího pochodu. Je asi zbytečné dodávat, že všechna ta kritická slova, a mnohá oprávněná, která vyslovil, měla padnout výhradně na hlavu „poražených“, zejména Václava Klause. Havel se po celou svou politickou kariéru opatrně, ale důsledně distancoval od jakékoli politické spoluzodpovědnosti. Vždy se stavěl do role nezávislého mentora, který, jak zpívá Jarek Novavica v pěkné, ale velice smutné písni Pane prezidente „všechno ví“ a tudíž „všechny zachrání“.

Havel nikdy nepřipustil, že by se mohl mýlit. Přitom jeho cesta politickým obludáriem české kotliny je lemována samými omyly. Stačí si vzít tu plejádu politických mládežníků, do nichž postupně investoval svou důvěru a obdařoval je přívlastky jako „perspektivní“, „nadějný“, „slibný“, „vhodný pro budoucnost.“ Kdyby budoucnost tvořili lidé doporučovaní průběžně Havlem, měli bychom kolem sebe samé Petry Buzkové, Michaly Lobkowicze, Ivany Pilipy, Martiny Bursíky či Šimony Pánky. Ani ti žel již nežijící z té dlouhé množiny Havlem protežovaných (Lux a Gross) jistě těžko kdy mohli sloužit jako opravdové vzory ryzího jednání, nezištných úmyslů a bohulibých cílů. A pokud si dobře vzpomínám, Václav Havel měl okamžiky, kdy bezmála do nebes vynášel i politiky typu Ivana Langera či Mirka Topolánka. Celou tuto plejádu pojí jeden společný jmenovatel: neúspěch. Zato ti, které Havel z duše nenáviděl, Klaus a Zeman, vždy v příhodném čase zvítězili. Každý jindy a za jiných okolností, ale v podobných bojích. Byly to boje o povahu a smysl celého polistopadového vývoje.