Svatí rytíři grálu, mezi něž lze počítat nejen Sobotku, ale i senátora Dienstbiera, stínového ministra zahraničí Zaorálka a trochu překvapivě též nečekaně aktivního předsedu Senátu Štěcha, vyšli z boje ověnčeni aurou vítězů a budoucích lídrů státu. Při podobných příležitostech, kdy triumf vypadá až nápadně opulentně, klade se obvykle otázka, zda náhodou modla nemá hliněné nohy a nejde o vítězství Pyrrhovo. Tak je třeba se ptát i v našem případě.  

Důvody jsou zřejmé. Až doposud se sociální demokraté dělili na dva pomyslné tábory. Jeden býval označován za tradičně levicový a patřili k němu postupně Miloš Zeman, Zdeněk Škromach či Jiří Rusnok, a poslední dobou ovšem Michal Hašek a Jeroným Tejc. Na opačném pólu, který koketoval s pomyslným politickým středem a oháněl se liberálními frázemi, jsme mohli spatřit Vladimíra Špidlu, Petru Buzkovou, Stanislava Grosse či právě Sobotku se Zaorálkem a nově tedy i Dienstbierem. Tato dualita dávala možnost vždy jedné straně této strany vymlouvat se na stranu druhou, vysvětlovat jejími podvratnými aktivitami své neúspěchy a svoji neschopnost úspěchu dosáhnout.  

Svým způsobem šlo o dokonalý rovnovážný stav, kdy v důležitých okamžicích partaj udržela navenek jednotu, ačkoli to uvnitř vřelo. Ale z tohoto vření občas vyvstávaly pozitivní důsledky – ani jeden z extrémů se neprosadil na 100%, vždy se muselo dojít ke kompromisu, a ten je solí politiky. Nyní je tedy tento rovnovážný stav ten tam. Sobotka osiřel sám jako kůl v plotě, na jeho činy bude mnohem lépe vidět. Nebude mít už žádné alibi, protože mu ve straně nikdo nebude nahlas oponovat, a to přinejmenším do brzkého jara, kdy se bude konat mimořádný sjezd ČSSD. Ten totiž vystaví Sobotkovi a jeho jednobarevnému týmu vysvědčení, do něhož jistě započítá i nezhojené rány z listopadových čistek.  

Dá se předpokládat, že to vysvědčení nebude příliš vábné, neboť Sobotka je sice krátkodobě uvnitř strany posílen, avšak navenek – zejména vůči případným koaličním partnerům, a to hlavně vůči Babišově hnutí ANO, je slabší, než kdykoli předtím. Sociální demokraté jsou v této šarádě o funkce v parlamentu a exekutivě velice snadnou kořistí. Dá se předpokládat, že Sobotka, aby zachoval zdání, že své straně velí a že dokáže i vládnout, udělá při vyjednáváních všechny možné i nemožné ústupky. Může se stát, že sice bude stát v čele vlády, ale jeho skutečná moc bude jen chimérou, zato odpovědnost za každý lapsus ponese opět sám. Celá úvaha by se dala odbýt lakonickým konstatováním: dobře mu tak, má, co chtěl. Co to celé však znamená pro republiku a hlavně stále klesající důvěru občanů v politiku a politiky, jistě snadno každý domyslí sám.