Očitý svědek bojů má výhodu vlastní nastavené kůže, která se ale záhy mění v nevýhodu – nastavuje totiž tu kůži zpravidla v zemljankách jedné ze stran – té, k níž jej vážou sympatie, soucit, ideová blízkost. Redakční komentátor má sice nadhled, ale zase málokdy vidí pod pokrývku slov, vypouštěných oběma stranami konfliktu v propagandistických silových prohlášeních. Aby se však vyrovnal kolegovi v zákopu, užívá podobně silných slov. Jako by válka potřebovala nějakou dramatizující stylistickou ambaláž. Nebo také – protože takový autor potřebuje zakrýt vlastní názorovou nejistotu a domnívá se, že siláckým pokřikem zakryje myšlenkové prázdno. Nebo – což je nejhorší, ale nikoli řídké, je tento novinář skrytým účastníkem propagandistického úsilí jedné válčící strany a silnými slovy pouze předstírá upřímnou emoci. Důsledkem ovšem vždy je faktické vyprázdnění krutých událostí, které se z dálky tisíců kilometrů stávají nevěrohodnou válkou slov.

Úvodní konstatování platí, bohužel, obecně a bez většího ohledu na konkrétní situaci prožívanou dnes v přímém přenosu. Ostatně mnohé z dále řečeného jako bychom znali z mnoha konstelací dnešních nebo příliš nedávno nedávných. Rád se pro potvrzení podobných podezření vracím v historii nazpátek, optimálně deset a více let. To dnešní ohlédnutí vede až do roku 2004, k událostem, od nichž právě v těchto dnech uplynulo už let čtrnáct. Šlo tehdy o konflikt v severní Osetiji, terorismus v Beslanu a věci související či následující. Pro zapomětlivé: 1. září 2004 se beslanské školy zmocnili teroristé (jejich počet se odhadoval na 32). Škola byla osvobozena až 3. září po krvavé přestřelce mezi teroristy a ruskými bezpečnostními silami, které vzaly školu útokem. Podle oficiálních údajů při tomto incidentu zemřelo 334 civilistů, z toho 186 dětí, a stovky dalších jich byly zraněny.

Zkusme si přečíst ony zaprášené titulky z tehdejšího denního tisku:

Mladá fronta dnes se (9. září) ptala v palcových titulcích: „Rusko: chce armáda preventivní útoky?“ Na to Lidové noviny obratem (9. září) kontrují pochybnosti nepřipouštějícím titulkem „Preventivní zabíjení“. Den poté opět Lidové noviny: „Neviditelný nepřítel vrací úder“ a ještě šťavnatější podtitulek „I za talibů bylo bezpečněji“. Kdo ví něco o afghánské demokracii za vlády Talibánu, ten toto tvrzení (autorkou byla – jaký div - „nezávislá“ zpravodajka, tehdy manželka muslima Petra Procházková) určitě ocení.

Čeští novináři, a to začasté jak „ze zákopů“, tak z redakcí, se opakovaně shodli na označení viníka beslanské tragédie: podle nich to bylo jednoznačně Rusko, a ještě jednoznačněji jeho president Vladimír Putin. Novináři toto své přesvědčení vyjadřovali s různou mírou kulantnosti. Karel Hvížďala (v MFD 9.9.) pravil, že „tradiční ruské řešení je vyvražďování“. Jaromír Štětina (v LN 11.9.) jde ještě dále: „Putin je zločinec. Udělal víc zla než Milošević.“