Pana Tvrdíka zřejmě ovládla megalomanie, a uvedu jeden příklad vrcholné necitlivosti vůči velkým dějinným postavám pražské Slavie. Na slavnostním shromáždění ke 125letému výročí založení klubu SK Slavia Praha byl vyhlášen také nejlepší hráč 125leté historie klubu. To už je samo o sobě očividně příliš ambiciózní záměr. Pavel Kuka, který se stal tím nejlepším hráčem ze všech za 125 let existence klubu, byl výsledkem očividně zaskočen. Skromně hovořil o svých spoluhráčích, ale jistě měl na paměti jako velký klubista především velkou historii Slavie. Je prostě potřeba brát jednotlivé vývojové etapy Slavie zvlášť.

Kdyby dělal anketu o nejlepšího hráče ne snad fotbalový odborník, ale člověk, který se o fotbal alespoň trochu zajímá, musel by věci řešit s citem. Fotbal dneška je přeci jiný, než byl ten před šedesáti či sedmdesáti lety. A ještě jiný, než byl ten před II. světovou válkou a jiný než ten před první světovou válkou.

Do roku 1948 čeští fotbalisté až na výjimky nechodili do zahraničního angažmá, protože měli dobré finanční zázemí v klubech ve své vlasti. Po roce 1948 a vlastně až do závěru 60. let mohli chodit fotbalisté do zahraničí (myslím teď valutovou cizinu) jen za předpokladu dovršení věku 30 let a za podmínky, že se jedná o bývalé zasloužilé reprezentanty.

Upřímně, při tehdejších rehabilitačních možnostech a značné uzavřenosti Československé republiky před světem neměli českoslovenští fotbalisté ve věku nad 30 let v zahraničí mnoho šancí, aby se stali skvěle placenými hvězdami. Tak například Masopust odešel do zahraničí v 38 letech. Jistě, byl to stále ještě vynikající fotbalista, ale přeci jen už v tom věku neměl výkonnost, jakou měl na MS v Chile, kdy byl světovou hvězdou první velikosti.