K Ježíšovi přibíhá muž, kterého evangelista Matouš označuje jako „mladíka“, padá na kolena a ptá se: Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Je to rozhodující existenciální otázka, vposledku jediná, na které záleží: byli jsme stvořeni k životu, který je bez omezení a bez konce. Jak tedy do tohoto života máme vstoupit?

Ježíš, podobně jako i v mnoha dalších případech, na otázku přímo neodpovídá. Od potenciálního učedníka obrací zrak ke svému Otci: Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh.

Teprve pak reaguje na dotaz: aby člověk vešel do života, musí zachovávat přikázání. Oproti běžné představě tu ovšem jde o něco víc – tato přikázání představují životní styl, protože se vážou na Smlouvu: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci (Žl 19,9). Ježíš přitom úmyslně vynechává první přikázání, budeš milovat Pána svého Boha, aby tazatele přivedl k lásce vůči bratřím.