Příběh je to smutný, nikdy se neměl stát a má řadu dalších konsekvencí. Zastavme se u jedné z nich. Reportáž upozornila na to, že bývalí pohraničníci před třemi lety postavili svému kolegovi pomník s nápisem „Položil svůj život při ochraně státní hranice v boji s nepřítelem“. A od té doby se o pomník vede spor, který výročí nešťastné události ještě vyostřilo.

Kdo byl vlastně padouch a kdo hrdina? Selhal pohraničník, který porušil přísahu složenou socialistické vlasti a vystřelil na svého velitele? Byl to skutečně nepřítel, jak se uvádí na pomníku? Anebo byl naším nepřítelem onen poručík, který aktivně podporoval komunistický režim? Člověk, který se podílel na obehnání části našeho státu ostnatým drátem, za kterým držel jeho obyvatele pod namířeným samopalem a s hrůzu nahánějícím psem? Člověk, který napomáhal tomu, že jsme nežili ve svobodné zemi?

Ta odpověď, přesto, že se asi nabízí, není úplně jednoduchá, není černobílá a hledá se stejně těžko jako třeba při posuzování činů bratří Mašínů. Tady jsme ji nenašli dodnes a asi už nenajdeme. Ale hodnotit oprávněnost pomníku zastřelenému poručíkovi můžeme lépe. Je tady, můžeme si jej prohlédnout, přečíst konkrétní nápis. Na šumavském Březníku jej vztyčila organizace Klubu českého pohraničí, bývalých pohraničníků, tedy lidí, kteří sloužili nesvobodě.

Z jejich – dá-li se to tak říct – práce nezbylo vůbec nic a z tohoto pohledu byl jejich život úplně zbytečný. Přesto i dnes najdeme na jejich stránkách slova jako „padl v boji proti třídnímu nepříteli“. A podle nápisu na pomníku byl nepřítelem i pohraničník prchající za svobodou.