Jak ukázala havárie vodovodního řadu v pražských Dejvicích, obě dvě otázky jsou do značné míry „mimo mísu“. Občané i politici by se měli především zajímat o to, jak dobře jejich obec do vodohospodářské infrastruktury investuje, jak je zajištěno efektivní vynaložení peněz, které lidé za známé „vodné-stočné“ platí a jak funguje kontrola celého systému.
Právě Dejvice ukázaly, na co je potřeba se zaměřit především. Podle dosavadních informací bylo důvodů havárie hned několik současně. Kanalizační potrubí položené někdy v 60. letech bylo vedeno v rozporu s předpisy platnými už od Rakouska-Uherska nad vodovodním potrubím (ne pod ním, jak by bylo správné), v kritickém místě bylo zhotoveno z nekvalitních litinových trubek poplatných té době a celá tato část sítě byla nedostatečně zaznačena v dostupných mapách. Pravděpodobně v kombinaci se stavebním ruchem, který na Praze 6 v současné době probíhá, došlo k poškození potrubí a nehoda byla na světě.
Jak to tak bývá, hned se objevili i tací, kteří se chtěli na havárii přiživit. Ze 130 lidí se zdravotními obtížemi se jich během několika dnů stalo přes 3 200 (velké části z nich se přitom přitížilo až po oznámení plošného odškodného 5 000 Kč na hlavu). Ozvali se i různí vodárenští „odborníci“, podle kterých by bylo nejlepší, kdyby si města provozovala vodárny sama. Když pominu skutečnost, že za správu infrastruktury je už nyní v Praze odpovědná městská společnost (které provozovatel PVK platí ročně nájem skoro 2 miliardy korun určených právě na obnovu sítě), děsí mě spíše představa jak rychle a profesionálně by takovouto havárii (která by se z uvedených důvodů samozřejmě mohla stát komukoliv, bez ohledu na formu vlastnictví) řešil nějaký městský subjekt pod vedením současné pražské primátorky.
Adriana Krnáčová koneckonců také přispěchala s prohlášením, že si nechala smlouvu mezi městem a PVK „vyhledat“ a bude spolu s radní Janou Plamínkovou „analyzovat“ možnosti jejího vypovězení. Alibistická vyjádření v tomto duchu ale nic neřeší. Jak nedávno uvedlo ve svém prohlášení Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK), hodnota vodárenského majetku v ČR v současné době přesahuje hodnotu jednoho bilionu korun. Na obnovu majetku bychom potřebovali ročně investovat až 20 miliard, realita je však jiná a investice se pohybují kolem 9 až 10 miliard korun. Jen v Praze přitom platí PVK uvedené 2 miliardy ročně. Hlavní město nemá v poslední době příliš příkladů úspěšně hospodařících městských společností či projektů (za všechny zmiňme jen Dopravní podnik a tunel Blanka) a nemám důvod se domnívat, že s vodou by dařilo lépe.
Řešením nevyhovujícího stavu nejsou podle názoru SOVAKu snahy o vypovídání smluv mezi majiteli vodohospodářské infrastruktury (obcemi a městy) a provozovateli této infrastruktury, ale větší důraz na kontrolu, případně revizi vodohospodářských plánů, jejichž smyslem je právě obnova majetku. Obce a města by také měly podle SOVAK ČR investovat veškeré finanční prostředky, které získají od vodohospodářských subjektů, zpět do obnovy a rekonstrukce sítí. To se v současné době v takové míře, jak by to bylo možné, neděje.
Nárůstu potřebných investic by podle SOVAKu pomohla změna daňového prostředí v oblasti vodohospodářství. Poplatky za vodu jsou v ČR zatíženy v celém středoevropském regionu nejvyšší DPH ve výši 15 procent, což kromě toho, že se tím zvyšuje cena vody, také částečně omezuje investice do obnovy majetku.
Přes všechny problémy zvládla městská část Praha 6 a koneckonců i PVK celou havárii a odstraňování jejích následků ještě docela dobře. Teď by ale bylo na místě místo sbírání politických bodů podívat se důkladně na příčiny, zvážit reálné možnosti a postarat se o to, aby se podobná věc už v Praze ani v jiném českém či moravském městě nemohla opakovat.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
_profil_top.jpg)
