Jak ukázala havárie vodovodního řadu v pražských Dejvicích, obě dvě otázky jsou do značné míry „mimo mísu“. Občané i politici by se měli především zajímat o to, jak dobře jejich obec do vodohospodářské infrastruktury investuje, jak je zajištěno efektivní vynaložení peněz, které lidé za známé „vodné-stočné“ platí a jak funguje  kontrola celého systému.

Právě Dejvice ukázaly, na co je potřeba se zaměřit především. Podle dosavadních informací bylo důvodů havárie hned několik současně. Kanalizační potrubí položené někdy v 60. letech bylo vedeno v rozporu s předpisy platnými už od Rakouska-Uherska nad vodovodním potrubím (ne pod ním, jak by bylo správné), v kritickém místě bylo zhotoveno z nekvalitních litinových trubek poplatných té době a celá tato část sítě byla nedostatečně zaznačena v dostupných mapách. Pravděpodobně v kombinaci se stavebním ruchem, který na Praze 6 v současné době probíhá, došlo k poškození potrubí a nehoda byla na světě.

Jak to tak bývá, hned se objevili i tací, kteří se chtěli na havárii přiživit. Ze 130 lidí se zdravotními obtížemi se jich během několika dnů stalo přes 3 200 (velké části z nich se přitom přitížilo až po oznámení plošného odškodného 5 000 Kč na hlavu).  Ozvali se i různí vodárenští „odborníci“, podle kterých by bylo nejlepší, kdyby si města provozovala vodárny sama. Když pominu skutečnost, že za správu infrastruktury je už nyní v Praze odpovědná městská společnost (které provozovatel PVK platí ročně nájem skoro 2 miliardy korun určených právě na obnovu sítě), děsí mě spíše představa jak rychle a profesionálně by takovouto havárii (která by se z uvedených důvodů samozřejmě mohla stát komukoliv, bez ohledu na formu vlastnictví) řešil nějaký městský subjekt pod vedením současné pražské primátorky.