Je to také země, která nikdy nebyla plně ovládnuta. Zkoušeli to Peršané, Mongolové a v posledním staletí Britové, Sověti a nakonec v roce 2001 i Američané, ti dokonce s podporou NATO. Nakonec všichni odtáhli s ostudou. A tam někde daleko v horách bojovali a umírali i vojáci České republiky. Mnozí další to válečné trauma ponesou po celý život.

Dnes se v televizi díváme na otřesné záběry. Vypovídají o mnohém… Opuštěná vojenská technika, prchající vládní vojska, naopak prašnými cestami na mopedech s kalašnikovem v ruce do Kábulu spěchající vousatí bojovníci Talibánu, nikde žádný odpor. Ta moderně vyzbrojená, dokonce s českou pomocí vycvičená armáda rychle převléká uniformy, případně prchá přes hranice. V Kábulu vypukla panika, chaos. Kábulské letiště je přeplněno prchajícími z USA a zemí NATO a jejich civilními pomocníky z řad Afghánců. Zastupitelské úřady vyklízejí své budovy, pálí dokumenty, lidi odvážejí poslední letadla. Také podle včerejších zpráv z médií, prezident Afghánistánu uprchl za hranice země i s kufry peněz.

Jak si vysvětlit, že generální štáby NATO se probudily teprve tehdy, když ke Kábulu se blížili na mopedech „pasáci koz“? Dlouho se čekalo na zázrak, ten nepřišel, na kábulském letišti zoufalí Afghánci se pokoušejí dostat ze země, záběry jsou otřesné. Padající lidé z letících letadel na betonovou plochu. Obrázek téměř totožný, jako v roce 1973 při útěku Američanů z Vietnamu. Američané se nepoučili. Po 20letech válečného dobrodružství, po tisících padlých Američanech, po znehodnoceném bilionu dolarů, před několika měsíci došli k rozumu a s Talibánem podepsali dohodu o svém odchodu z Afghánistánu. Američanům to trvalo dlouhých dvacet let, nepoučili se z Vietnamu, Libye…