Naše společná tisíciletá cesta skončila z jejich vůle Mnichovem v roce 1938 a následnou okupací českých zemí. Naši bývalí krajané se na těchto zločinech významně podíleli. Na jejich zločiny a na mnohá jejich jména nezapomeneme, Karl Herman Frank, Konrád Henlein... Nezapomeneme ani na vyvražděné Lidice, Ležáky ani na Terezín, z kterého vyjížděly vlaky do vyhlazovacích táborů. Jejich krutost dopadla i na nevinné lidické děti, zavražděné výfukovými plyny v Chelmu.

Připomínáme, že v důsledku Mnichova desetitisíce českých rodin musely, často jen s rancem na zádech, uprchnout před útoky sudetských bojůvek ze svých domovů, přečkávaly v provizoriích s otázkou, kde najdou nový domov, kde budou spát, co bude zítra? Stovky našich četníků, vojáků... byly ještě před Mnichovem 1938 v pohraničí zavražděny. Ostatní čeští občané, kteří zůstali v obsazeném pohraničí, se stali občany druhé kategorie.

Naopak naši „milí krajané“, sudetští Němci jásali, splnil se jim jejich sen. Hitlera na cestě po Sudetech vítaly zvednuté pravice i květiny. Německá pošta nezvládala statisíce pohlednic do Berlína s poděkováním od sudetských Němců. Zde se rodil osud našich „milých“ krajanů.