Po tisíciletí byla vesnice součástí české krajiny, pro mnohé umělce byla i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. V době  národního obrození, na rozdíl od měst, se zde kultivoval český jazyk, zde se rodily základy naší novodobé samostatnosti. Po staletí selské rody předávaly rodinné grunty dalším generacím. V té době totiž platilo: „ Sedlákem se nestanete, sedlákem se musíte narodit. “ To byla ta hrdost našich předků na své tradice !!

Česká vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, v řádkách byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. Pole se hnojila kravskou mrvou, chemizace byla neznámým pojmem.  I v době světových válek, bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. Orná půda byla klenotem…

České země byly až do nedávno potravinářsky soběstačné. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i zahraniční odbyt.  Zemědělské výrobky  nás proslavily po celém světě. Český sedlák byl  ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.
Za posledních 30let, se mnohé změnilo. Můžeme již cestovat do světa na dovolenou i za prací. Exotické ovoce můžeme mít každý den, zahraniční obchody jsou na každém rohu. Máme se skutečně lépe ? Nežijeme jen na úkor budoucnosti ? Nestali jsme se v EU  naivními prosťáčky v soukolí nadnárodních společností ? Smířili jsme se s tím, že po silnicích se valí tisíce kamionů, na orné půdě rostou velkosklady, nebo montovny ?  Nevadí nám, že místo českého masa, k nám putuje vepřové přes půlku Evropy ?