Divišův článek nepřináší po věcné stránce nic nového. Ruské obyvatelstvo na Krymu samozřejmě po rozpadu SSSR nemělo zájem stát se menšinou v ukrajinském státě, stejně jako např. po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 čeští a moravští Němci nestáli o to stát se menšinou v Československu. Žádná národnostní menšina za normálních okolností přece nechce žít v cizím státě. Otázka ale zní jinak: má menšina skutečně právo na ozbrojenou vzpouru? Smí se násilně se odtrhnout od státu, jestliže v něm žít nechce, jako to učinili čeští Němci v roce 1938 či krymští Rusové v roce 2014? A má v takovém případě národní stát právo poskytnout při separaci „své“ menšině přímo či nepřímo ozbrojenou pomoc, jestliže to považuje za potřebné nebo výhodné pro své vlastní strategické zájmy, jako to učinilo v roce 1938 Německo či v roce 2014 Rusko?
Mezinárodní právo na tuto otázku zdánlivě přímo odpověď nedává. Proti sobě tu totiž stojí dva mezinárodně uznávané principy, které jsou ale vzájemně neslučitelné: právo národů na sebeurčení včetně odtržení a zásada svrchovanosti každého státu a nepřípustnosti změn jeho hranic silou. Pokud ale pečlivě provedeme analýzu, odpověď najdeme.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV