To se týká zejména církevních dějin.  Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:

1)     „Katolický integrismus a potlačování legitimní plurality uvnitř Církve“

Petráček zde považuje fakticky za dogma možnost hlásat uvnitř Církve jakékoliv názory, aniž uvádí, kdy a kde Církev toto „právo“ definovala, tradiční katolický postulát neměnné pravdy ve světle známé definice  Vincence z Lerina o věrnosti tomu, co Církev „vždy, všude a ode všech“ věřila, pokládá naopak za „ahistorický pohled“ (str. 12 článku). Tady je vidět, že on a já jsme lidé dvou zcela rozdílných světů a nemůžeme se nikdy shodnout, pokud on bude trvat na své totální heterodoxii, ne-li přímo apostazi. Jakápak solidní diskuze s někým, kdo zcela popírá fakt, že Církev od prvopočátku lpěla na jediné pravdě, která  je pouze v Kristu, definovaná neomylnými výroky Magisteria?