Případem druhým jsou investice do zemí s nevyzpytatelnými režimy, nejasným právním prostředím, a tudíž s možností v případě štěstí závratných zisků, v případě smůly naprosté ztráty a krachu. Různí investoři se rozhodují různě.

Když se někdo rozhodne pro strategii nikoli první, nýbrž tu druhou, a risk mu vyjde, velice zbohatne a ti z nás, kteří nejsme závistiví, mu k tomu gratulujeme. Pokud mu však risk nevyjde, je nasnadě říci si „smůla“, či prostě „udělal jsem špatné investiční rozhodnutí, moje blbost.“

Co však když ona finanční skupina, místo toho, aby oželela ztráty dané jejím vlastním špatným rozhodnutím, začne místo toho otáčet zahraniční politiku vlastní země, za cenu ohrožení její bezpečnosti a jejího politického režimu, ve prospěch země, v níž ono rizikové - a jak se ukázalo špatné - investiční rozhodnutí učinila?

Na jednu stranu to lze nazvat lobbingem v rámci zákona. Zároveň - a na stranu druhou - to ale lze nazvat i ohrožením národní bezpečnosti a životních zájmů země celé kvůli ziskům nemnohých.