Historicky však takovéto právo bylo uznáváno málokdy a většinou již samotné vyslovení myšlenky na odtržení části území bylo vnímáno jako velezrada.
Lidé samozřejmě právo na odtržení a samostatnost mají, pokud jim centrální vláda dlouhodobě vládne špatně a nespravedlivě. Odtržení je pak jedinou cestou ke spravedlnosti.
Kupříkladu když v Uhersku vládnoucí maďarský národ dlouhodobě neuznával práva Chorvatů, Rumunů či Slováků, nelze se divit, že území, která tyto národy obývaly, se odtrhla a přidala ke státům jiným a z velkého Uherska zbylo jen malé Maďarsko. (Stejně tak: protože Srbové nebyli schopni během deseti let 1989-99 učinit kompromis s kosovskými Albánci, nelze se divit, že o Kosovo nakonec přišli.)
Ale co když se žádný útisk či nespravedlnost nekonají? Co když obyvatelé části území, jež pomýšlí na separaci, se těší přesně těm právům a svobodám jako i všichni ostatní obyvatelé onoho velkého státu? A co když jsou dokonce v politických institucích státu zastoupeni vzhledem ke svému počtu nadprůměrně?
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
