Současná ofenzíva islámu, které pseudohumanismus vytvořil historicky zřejmě dosud nejlepší podmínky, představuje reálné nebezpečí zániku celé naší civilizace. Proto je dnes důležité umět rozlišit humanismus od pseudohumanismu. Humanistické chování člověka je projevem jeho altruismu. Není však pravda, že čím více altruismu, tím lépe, protože existuje jistá optimální míra altruismu, od které se humanismus mění na zhoubný pseudohumanismus.

Toto je první z článků vycházejících z připravované knihy „Civilizace na rozcestí“ s podtitulem „O demokracii, humanizaci a islamizaci“.  Její pracovní verze je dostupná na webu www.urgent21.cz.  Kniha  se týká dvou problémů: (1) jak učinit současnou společnost pro život lidí příjemnější a (2) jak uchránit svět před hrozící islamizací. Nejedná se o zábavné čtení, ale o náročnou problematiku, před kterou většina lidí zavírá oči, přestože v případě islamizace se jedná o přežití či bolestivý zánik též celé naší, tzv. západní civilizace. Proto by měly vejít do povědomí co největšího počtu lidí a aktivizovat je k potřebné činnosti.

Čtenář jistě promine, že k nalezení odpovědí na řadu otázek je třeba používat trochu jiný způsob uvažování, než který nám nabízejí média, a že některé závěry budou dosti odlišné od dnes převládajících názorů a „pravd“, které se zde jeví jako nepravdy, mýty a nebezpečné bludy. Jednou z hlavních zásad použitých v knize je důsledná nepoplatnost existujícím názorům („mainstreamu“). Výsledkem je například to, že současný humanismus se většinou jeví jako pseudohumanismus, demokracie jako pseudodemokracie, ochránci lidských práv jako falešní ochránci lidských práv, aj. Jiný pohled je nabídnut rovněž na sebeobranu subjektu. Ta spíše než jeho právem je jeho biologickou povinností,  která musí být všemi subjekty vzájemně uznávána. Nekonformnost těchto závěrů je zřejmá.

Při sledování mediální odezvy různých světových i domácích událostí je většinou zarážející míra nepochopení problémů, o kterých pisatelé píší a politici rozhodují. Výsledkem jsou dezorientace občanů a špatná rozhodnutí politiků. Jednou z příčin je to, že lidé při vytváření svého názoru neberou v úvahu relevantní faktory týkající se příčin těchto událostí. Hodnocení událostí a situací je zahlceno nepřeberným množstvím irelevantních detailů, přičemž ty relevantní naopak chybí. Tomu pak odpovídá výsledek. Situaci lze přirovnat k člověku bloudícímu neznámým lesem, který chápe jen jako množství stromů-detailů, bez znalosti terénu a ostatních vazeb, což mu neposkytuje možnost posoudit, který směr cesty je pro něho ten správný. Kdyby ten člověk měl možnost podívat se na les z výšky, asi by neviděl jednotlivé stromy, ale naopak by viděl podstatné vlastnosti terénu, ve kterém se nachází, a snadněji by určil správnou cestu.

Pohled z výšky lze přirovnat k myšlenkovému postupu abstrakce, tj. odhlédnutí od detailů, aby vynikly nějaké významné rysy. Schopnost abstrakce je právě to, co mnoha lidem chybí. Vidí množství stromů, ale nevidí les. Vidí množství detailů, ale nejsou schopni pochopit, co mají společného a jak spolu navzájem souvisí,  vysvětlit příčiny jejich vzniku, předvídat další vývoj a podle toho si tvořit vlastní názor a napřít své síly.