Vždyť člověk přispívá ze svého rozhodnutí Bohu. Tento princip církevního příspěvku však neplatí ani v Rakousku, ani v Německých zemích. Naopak ti, kdo vyznávají římskokatolickou víru a církevní daň neplatí, musí nést důsledky svého počínání. Nemohou uzavírat sňatky v kostele, nemohu se stát kmotrem či kmotrou, není jim vysloužen církevní pohřeb, nejsou jim vyslouženy svátosti. Jak se asi tato praxe shoduje s Ježíšovým poselstvím, s jeho slovy: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte!“. Nebo s jeho radikálním přístupem k náboženskému kupčení, kdy provazem vypráskal z Jeruzalémského chrámu prodavače zvířat a penězoměnce. Místo toho platí v římskokatolické církvi ono středověké: „Nezaplatíš, nemáš nárok na svátosti, nemáš nárok na spásu.“ Je to tedy naprostý opak toho co můžeme číst v Evangeliích a naprosté deformování poselství a služby církve. Vždyť odmítnout někomu křest, nebo důstojné rozloučení, jen protože nezaplatil církevní daň, je hrubá necitelnost a popření lidskosti i celého křesťanského učení. Není pak divu, že kostely zejí prázdnotou a lidé raději realizují svou víru jiným způsobem, když místo společenství lásky, pokoje a Boží přítomnosti nelézají na svatých místech v kostelích společenství peněz a lakotu, jež má jen málo rozdílů od Jidášových třiceti stříbrných.